Jaroslav Havlíček: Konec jednoho flamendra
V květnu roku 1918 dostala dvacetiletá dívka z podkrkonošské Jilemnice Marie Krausová dopis od svého hocha, který se právě nacházel na vojně. Mladík v něm píše o něžných citech i o bídě vojenského života, který se mu po třech letech služby v právě probíhající válce už hodně zajídal. Podobných konverzací na dálku probíhalo tehdy po celé Evropě jistě tisíce. Tahle ale byla minimálně pro českou literaturu a kulturu přece jen výjimečná. Oním mladíkem byl totiž pozdější autor mistrných psychologických próz Jaroslav Havlíček, jehož dodnes živé dílo v mnohém na válečný prožitek reaguje.
Studentské flákání ve stínu války
Na začátku první světové války měl za sebou Jaroslav Havlíček studium na jičínské reálce a čerstvě též jednoroční abiturientský kurs na obchodní akademii v Chrudimi. Válka se ho zatím netýkala, a tak se po zápisu na pražskou techniku na podzim roku 1914 mohl oddávat jen radostem studentského života. Sám později vzpomínal, jak vlastně ani nestudoval: „Spal jsem do jedenácti, flákal se, flámoval, dokud byly peníze a dokud bylo kde - když byl hlad, jelo se domů.“ Sladký život se ale odehrával na pozadí zpráv o rukování kamarádů i smrti prvních z nich. Havlíček věděl, že i na něj brzo dojde.
Romantické ideály a vojenská realita
Havlíček byl odveden skoro přesně před sto lety počátkem léta roku 1915. Jeho 74. pěší pluk měl původně sídlo v Jičíně, ale nedlouho před Havlíčkovým příchodem byl přesunut do tehdy většinově německé Kadaně, aby se moc nebratřil s místním obyvatelstvem. V útvaru totiž již měli čerstvou zkušenost s odmítáním poslušnosti. Jedna ze setnin totiž, možná pod vlivem prostředí, odmítala odjet do pole. Devatenáctiletý Havlíček měl tehdy sentimentální cíle spočinout jako raněný vojín v jilemnické sokolovně, a tak šel na vojnu jako jednoroční dobrovolník o své vlastní vůli. Vojenskou ctižádost nebo smysl pro vojenskou povinnost prý však postrádal.
Veselé kresbičky a krvavá lázeň u Stochodu
Havlíček měl výtvarný talent. Dokonce chvíli studoval na uměleckoprůmyslové škole. Tato zamýšlená životní dráha mu nevyšla, a tak alespoň zdobil svá psaní domů nebo bločky kamarádů karikaturami důstojníků i obyčejných vojáků, jak prý měl ve zvyku už v době studií na reálce. Sám se později pokoušel o důstojnické frčky, ale patrně neúspěšně. Neuběhl však ani rok od Havlíčkova narukování a budoucí autor slavných Petrolejových lamp nebo Zázraku flamendrů si prošel nejtěžší zkouškou. Jeho pluk čelil na jaře 1916 Brusilovově ofenzivě a v bitvě na řece Stochodu 18. června padla většina Havlíčkových kamarádů. Z jeho setniny zbylo jen 27 zdravých mužů. Později napsal, že tento osudný den zůstal již navždy v jeho paměti.
Řemeslo ulejvácké
Na frontě se Jaroslav Havlíček ocitnul celkem třikrát, přičemž se prý již po první zkušenosti dobře naučil „řemeslu ulejváckému.“ Občas se dočteme, že byl dvakrát raněn, ale jeho pobyty v rekonvalescenci byly pravděpodobně spíše důsledkem onemocnění nebo získání přízně ošetřujících lékařů. Havlíček se v této souvislosti zmiňoval o „nezapomenutelném“ primáři jilemnického lazaretu Josefu Vejnarovi, který prý uměl diskrétně pomlčet o „pravé podstatě Havlíčkova zranění.“ Kromě východní fronty a oblastí Volyně zavítal Havlíček i na italské bojiště, ale válku nakonec přežil bez větší újmy na zdraví.
Proti hladu s bajonetem i bosky
Jaroslav Havlíček měl však ještě jednu osobní zkušenost s válečnou realitou. Tentokrát nešlo o boj v zákopech nebo bubnovou dělostřeleckou palbu. Se svými druhy ze 74. pluku byl několikrát odvelen k potlačování hladových demonstrací a stávek, které se množily v zázemí hroutícího se Rakouska-Uherska. Našli bychom ho třeba počátkem července 1917 v Žatci, kde musel i během rekonvalescence obléknout uniformu a nasadit bodák, aby čelil hladovému davu, který raboval místní obchody. V květnu roku 1918 pak před odchodem na Piavu byl dokonce nucen mašírovat bez bot, které velitelé vojákům zabavili z obav před dezercí. Hlad totiž těžce dolehl na všechny a někteří vojáci utíkali právě kvůli němu.
Chudí horníci a vojenští chudáci
Příznakem smrtelných křečí rakouské válečné mašinérie jsou i velké vojenské vzpoury a stávky z jara a léta posledního válečného roku. Havlíčkova jednotka byla ke své smůle opět povolána k zásahu. Koncem května roku 1918 se podílela na tlumení hornických stávek na dole Tugetthoff v dnes již neexistujících Kopistech, které tehdy ležely nedaleko Mostu. Stejně jako o rok dříve v Žatci i v tomto případě Havlíček se stávkujícími soucítil už jen proto, že sami vojáci dostávali jídlo mizerné a jen jednou denně.
Na Slovensko, do banky a do učebnic literatury
Konec války zastihl Havlíčka opět v rodné Jilemnici. Ačkoli měl za sebou tři roky v armádě, uniformu ještě nesvlékl a po většinu roku 1919 působil v řadách 36. pluku nového československého vojska při pacifikaci Slovenska. Po svatbě s milovanou Marií Krausovou začal Havlíček pracovat jako nenápadný úředník Živnostenské banky, zatímco po nocích pilně psal. Stejně jako na mnoho jiných osobností, měla i na Jaroslava Havlíčka první světová válka významný vliv, který se odrazil v autorově povídkovém a prozaickém díle vydávaném a oceňovaném nakonec až ve zralém věku nebo posmrtně.