Jaroslav Dietl

c2f2aba572c974a5a9a41c3d6bcfc9db.png
21. květen 2001

"Když první ctihodným kolegiem vyvolený laureát vstupoval v devadesátých letech do Síně televizní slávy, už zdáli ho tam vítal scénarista Jaroslav Dietl..."

Všechno kolem sebe vnímám jako hru a možná proto nejsem spisovatel, ale dramatik - tak popsal svůj život Jaroslav Dietl (22.5.1929 Záhřeb - 29.6.1985 Praha). Filmový a televizní scénárista, který ale především zůstává dodnes nepřekonaným otcem českého televizního seriálu. Všichni ti, kteří Dietla odsuzují pro některé jeho náměty, sami většinou nikdy nedokázali napsat příběh, který by zaplnil obrazovku přitažlivými lidskými osudy, udržel pozornost diváků a přitom všem nabídl ještě také herecky zajímavé příležitosti. Znovu se to ukazuje nyní, kdy Česká televize reprízuje Dietlův zřejmě nejúspěšnější televizní seriál Nemocnice na kraji města. Nemocnice opravdu není dokumentem o stavu našeho zdravotnictví na konci sedmdesátých let, ale koneckonců Jaroslav Dietl nebyl dokumentaristou. Jaroslav Dietl byl vypravěčem příběhů, které dokázaly zaujmout, dojmout i rozesmát. Podmanil si televizní médium naprosto jedinečným způsobem. Psal umělé televizní příběhy, které sledovali jak diváci, kteří jim bezvýhradně věřili, tak i ti, kteří si ještě o to víc v kontrastu televizního seriálu a skutečnosti uvědomovali drsnou pravdivost okolního světa. Mám rád jednu anekdotu o profesorovi přírodopisu, který na slunečné pasece nabádá žáky, aby se nebáli hadů. Had uštkne, jen když se na něho útočí. Když neútočíš - žádný strach. Žactvo to vyslechlo se zájmem, a když se objevil první had, rozuteklo se i s profesorem. Věděli, že had, na kterého se neútočí, neuštkne. Ale nebyli si jisti, jestli to ví ten had.

Dietlovy seriály nikdy nehrály proti pravidlům televizní dramatiky, naopak. Jaroslav Dietl věděl, že se autorovi musí podařit, aby vytvořil fikci, která diváky strhne natolik, že se už neptají, jestli je to pravda - ale přejí si, aby to pravda byla. Když skončil Pláteník - televizní seriál o práci stranického tajemníka: Okres na severu, přátelé Jaroslava Dietla nechápali, jak je možné, že i "tohle" udělal tak, aby se to lidem líbilo. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo to přesně tak - spokojeny byly obě strany - mocní měli téma, diváci lidské příběhy. Jaroslav Dietl uměl pro televizi psát, pochopil její zákonitosti a věřil, že v jakémkoli prostředí mohou v jeho scénářích žít dobří i špatní hrdinové. Psal nejen vlastní scénáře televizních inscenací a seriálů, ale pod jeho rukama dlouho ožívaly i ty nejmenší povídkové miniatury příběhů z diváckých dopisů - televizní Bakaláři. I tady platilo, že po Dietlově smrti se už nikdy nepodařilo navázat na jeho styl, který měl v sobě smysl pro humor, lehkou stavbu příběhu i dramatickou zkratku. Základem úspěchu Jaroslava Dietla byl nejen jeho nesporný talent, ale stejně tak i velká pracovitost. Měl přesný denní řád, který se snažil dodržovat, ať byl kdekoliv. Věděl, kolik stránek musí denně opravit a kolik nových napsat, záleželo mu na přesné poloze psacího stolu - nikdy se např. nechtěl při psaní dívat z okna ven, tam, kde byl viditelný pohyb. K práci nad novým scénářem potřeboval někdy doslova absolutní klid a soustředění.

Nemocnice na kraji města byla z Dietlových seriálů asi nejúspěšnější, a přitom na začátku nebylo, jak by se mohlo zdát, téma práce lékařů a zdravotních sester, ale prostě chuť napsat velký milostný příběh. V životě neplatí žádná kdyby, a tak ani úvaha, o čem a nebo jak by psal Jaroslav Dietl dnes, není na místě. Byl nejlepším televizním autorem své doby. Kritici mu vyčítají, že jeho televizní seriály se jen tvářily jako realita. To ale Jaroslav Dietl nikdy nepopíral. Nepsal přece odborné práce nebo literaturu faktu, spíš televizní pohádky pro dospělé. A je opravdu chybou autora, když jeho práci divák uvěří, když mu naslouchá a ztratí přitom potřebný odstup? Někdo možná namítne, že Jaroslav Dietl jen sloužil ideologii a byl spolutvůrcem masové kultury, tak jaké je to vlastně umění. Ale srovnávejme jen to srovnatelné. Televizní příběh není kniha nebo divadelní hra a scénárista televizních seriálů nemusí být Hemingway nebo Shakespeare. Od jisté doby ale platí, že by dobrý český televizní scénárista měl být alespoň takovým vypravěčem, jako byl Jaroslav Dietl. Myslím, že se tahle slova zřejmě znovu potvrdí, budeme-li svědky novodobé exhumace hrdinů Dietlovy Nemocnice ... po dvaceti (třiceti) letech. Ostatně velmi živě mi to připomíná příběh jiného - nikoliv televizního, ale literárního romanopisce ( kterému sám Jaroslav Dietl věnoval třídílnou televizní inscenaci !) Alexandra Dumase st. Ten však o dalším pokračování Mušketýrů rozhodoval jedině a pouze sám - svým talentem a fantazií.