Jak je možné integrovat evropské muslimy?
Budeme se věnovat evropským muslimům - položíme si otázku, zda mají naději pokusy o jejich integraci do společnosti, a kde by se Evropané v tomto případě měli učit. Začátkem tohoto měsíce zemřel slavný americký hudebník Billy Preston, kterého kdysi proslavili Beatles, on se ale později vydal na vlastní dráhu, která by nepochybně pokračovala dodnes, kdyby do jeho života nezačaly zasahovat drogy - budeme věnovat profilu tohoto skvělého hudebníka. O tom, že žena má v islámu druhořadé postavení, se mluví často - my se ale vydáme do Egypta, abychom zjistili, že celkový obraz postavení ženy ve světě muslimů je komplikovanější - zjistíme totiž, že stále populárnější jsou tam ženy-kazatelky v mešitách. Nakonec se pozastavíme nad posledním bláznivým módním výkřikem v Americe, který se týká pěstování orchidejí - jejich šťastní majitelé k nim totiž za drahé peníze shánějí chůvy.
Týdeník Economist (www.economist.com) má na svých internetových stránkách pozoruhodný článek o evropských a amerických muslimech - a tvrdí: "Navzdory obavám na obou stranách Atlantiku je integrace evropských muslimů možná". Článek se jmenuje "Pověsti z Eurábie" - přičemž termín "Eurábie" vznikl spojením dvou slov: Evropa a Arábie.
Při setkáních evropských a amerických politiků je cítit různé skryté emoce, jež vyplývají z jistých karikatur skutečnosti. Například problém s vězni na Guantánamu není typický pro americký právní systém - nelze podle něj tedy hodnotit Ameriku jako takovou. Podobnou karikaturou - týkající se tentokrát starého kontinentu - je obraz "Eurábie", o kterém se stále častěji mluví v Americe.
Myslí se tím otázky, spojené s rostoucí muslimskou populací v Evropě, jež vytváří jakýsi stát ve státě, plný chudých lidí, kteří nejsou integrovaní ve společnosti a jsou nepřátelští vůči Americe. Před dvěma lety varoval arabista Bernard Lewis - kterému naslouchá Bílý dům - že koncem tohoto století bude Evropa islámská a stane se součástí arabského "západu". Od té doby se vyrojila celá řada knih, jež se zabývají podobnými prognózami a jejich důsledky.
Stagnující Evropa nedokáže nabídnout přistěhovalcům pracovní příležitosti, její sklony k appeacementu se stanou příčinou, proč nezasáhne proti krajními "islamofašistickému extrémismu". A sekulární Evropa si zase nedokáže poradit s novou religiozitou. V některých evropských městech už nyní chodí více lidí do mešit než do křesťanských kostelů. Starý kontinent potřebuje pozorně prostudovat, jak se chová k muslimům Amerika, kde jsou výsledky podstatně lepší. Tamní muslimové jsou součástí společnosti.
Na internetových stránkách britských novin Guardian (www.guardian.co.uk) se dá najít článek o velké postavě rockové hudby. Je jí černý hudebník Billy Preston, který se proslavil nejprve jako doprovodný hráč na klávesy spolu s Beatles a Rolling Stones, a později svou vlastní kariérou. Billy Preston zemřel začátkem tohoto měsíce ve věku 59 let.
V roce 1969 pozval Billyho Prestona k natáčení jeden ze slavných Beatlů, Gerrge Harrison. Z toho, co vznikalo ve studiu se později zrodila deska Let It Be, a také stejnojmenný film. Ačkoliv vztahy mezi členy skupiny byly napjaté, právě požehnaná přítomnost Billyho Prestona byla tím, co je spojovalo.
Billy Preston se proslavil také účastí na závěrečném koncertu Beatles na střeše nahrávacího studia na slavné ulici Abby Road. Byl to skvělý hudebník, jehož talent při vystupování s Beatles možná nemohl dostatečně vyniknout, nicméně díky své účasti v této skupině se proslavil. Nastartovala se jeho sólová dráha, takže v 70.letech se stal - jak se dnes říká - ikonou populární hudby.
Billy Preston se narodil v texaském Houstonu a jeho matka Robie Prestonová Williamsová byla dirigentkou gospelového sboru. Přestěhovali se do Los Angeles a malý Billy s ní hrál ve třech letech na piáno a v šesti na varhany. V deseti se dostal na stříbrné plátno, ve filmu St.Louis Blues - bylo to v roce 1958.
Potom hrál v různých kapelách a sborech na evangelizačních kampaních amerických křesťanů. Jeho vstup do světa sekulární hudby umožnil další slavný hudebník, který spojoval rock´n roll a křesťanství - Little Richard. Vzal to totiž do své kapely na turné v roce 1962. V německém Hamburku se pak Billy Prestom seznámil s tehdy zcela neznámými Beatles.
Potom následovalo období, kdy hrál Billy Preston s různými hudebníky, včetně Reye Charlese. V roce 1969 se po letech setkal znovu s Beatles a začal s nimi nahrávat. Jeho klávesy jsou nezaměnitelné například v písni Get Back. Když tento hit vyšel, stal se Billy Preston jediným hostujícím hudebníkem, jehož jméno kdy Beatles na svých deskách uvedli.
V té době se dostala na 11. místo britského žebříčku Prestonova píseň That´s the Way God Planned It - což by se dalo přeložit jako "Takhle to Bůh myslel". Billy Preston začal nahrávat pro společnost Apple a následovaly další a další hity, mezi nimi například jeho vlastní verze Harrisonovy slavné My Sweet Lord - "Můj sladký Pane". Známá je také jeho účast na koncertu na pomoc Bangladéši z roku 1971. Tneto koncert organizoval ex-beatle George Harrison.
Později, v 70.letech hrál Billy Preston s Rolling Stones, rozešel se s nimi ale kvůli penězům. V této době také upadl do nešťastné závislosti na kokainu. V následujícím období hrál s mnoha osobnostmi, nahrával s bývalými členy Beatles, složil slavnou píseň You are so Beautiful, podepsal smlouvu s americkou společností Motown a byl zadržen a podmíněně odsouzen za držení drog.
Celá 90.léta ho provázel jeden skandál za druhým, většinou v souvislosti s drogami. Až v roce 2000 vyšel z vězení bez drogové závislosti. Nastalo pro něj nové období. Hrál na počest George Harrisona - po jeho smrti - a také na posledním albu Raye Charlese, nebo se skupinou Red Hot Chilli Papers.
Jeho drogové období mu ale vážně podlomilo zdraví a zničilo jeho ledviny. Minulý rok v listopadu se nepovedla transplantace a Billy Preston upadl do kómatu, z něhož se už nikdy neprobral. 6.června pak zemřel. Článek Guardianu (www.guardian.co.uk) končí jeho vlastními slovy: "Ve chvíli, kdy něco děláte, nevíte, jestli to bude důležité a zapíše se to do historie. Ale úspěch je už v tom, že to děláte nejlíp, jak umíte".
Internetové stránky agentury Reuters (www.reuters.com) obsahují pozoruhodný článek o ženách - kazatelkách v Egyptě. Posluchačkami jsou opět ženy, a to všech věkových kategorií. Článek začíná scénou, jak se doslova derou do sálu mešity hodiny před tím, než začíná pravidelné kázání Širín Sahhárové. Hledají místa co nejvíce vpředu, aby mohly zachytit aspoň letmý pohled populární kazatelky.
Dvě stovky žen se sotva můžou do sálu vejít, a tak pomocníci Sahhárové odstraňují zástěnu, která odděluje ženskou část prostoru od mužské, aby posluchačky měly více místa. Když promluví, dav se ztiší. Sahhárová začíná s kázáním o potřebě konat dobré skutky, aby věřící potěšili Boha. Nabádá ženy, aby se nevychloubaly před kolegy ani před rodinou.
Je jednou z rostoucího počtu muslimských kazatelek v egyptském hlavním městě, které mají pravidelná kázání v síních mešit. Mluví o islámu, vykládá verše koránu a radí lidem, jak žít jako věřící muslimové. Podobná shromáždění, která se konají v soukromých domech a bytech, jsou stále oblíbenější. Oblíbili si je hlavně mladí lidé, kteří se neztotožňují s radikálními kazateli a nepodléhají ani západnímu stylu života.
Jasmín Gamálová, pětadvacetiletá absolventka univerzity, říká, že hadždža Širín má tolerantní přístup a snaží se lidem přibližovat učení islámu krok za krokem. Hadždža znamená, že kazatel vykonal hadždž, pouť do Mekky, kterou má jednou za život uskutečnit každý správný muslim, nebrání-li mu v tom zdravotní stav.
Většina ze 73 milionů Egypťanů jsou sunnité. Zákony země zakazují politické strany, které svůj program zakládají na náboženství. Avšak členové Muslimského bratrstva, které vláda neuznává, získali v loňských volbách 88 ze 454 křesel v parlamentu jako nezávislí kandidáti.
Řady kazatelek se na Blízkém východě rozšiřují. Maroko jich v květnu jmenovalo 50. Vláda se tak snaží podporovat tolerantní verzi islámu a potlačovat radikální fundamentalisty. Suád Sálihová je děkankou Fakulty islámských studií na univerzitě v Al-Azháru. Říká, že kazatelky jako duchovní učitelky přitahují ženy, které se snaží žít podle zásad umírněného islámu.
Tvrdí, že egyptská společnost bezpochyby prochází protichůdnými změnami. Jeden pól je extravagantní, v západním stylu, druhý pól je radikální a fundamentalistický. "Lidé jsou zmatení a snaží se hledat novou identitu, novou cenu. K tomuto hledání prý potřebují někoho, kdo je přivede na správnou cestu," vysvětluje. Narůstající počet ženských kazatelek je důsledkem nového druhu náboženské horlivosti mezi mladými lidmi.
Duchovním vůdcem, který odpovídá tomuto trendu, je kazatel Amr Chálid. Začal kázat před pěti lety. Mezi jeho publikum patří mnoho mladých žen. Chálid nosí oblek s kravatou a propaguje běžnou morálku a občanskou angažovanost. Poté, co Chálid obrátil mnoho mladých Egypťanů k náboženství, zakázala sekulární vláda v obavách před rozmachem islamistických emocí ve společnosti jeho televizní vysílání a i kázání v mešitách.
Chálid je zářným příkladem kazatele nového druhu. Jsou to mladí lidé, kteří mluví hovorovou arabštinou a přitahují větší davy věřících než postarší, konzervativní kazatelé s plnovousem. Vědci se domnívají, že kazatelky by pravděpodobně nepostihl stejný osud jako charismatického Chálida. Hlavně proto, že se jejich náboženských obřadů neúčastní takové masy lidí. Úřady jsou prý schopny nad leckterými výroky kazatelek přimhouřit oko.
Někteří sociologové tvrdí, že narůstající poptávka po ženách-kazatelkách vedla k trendu, při kterém se role ujaly často nekvalifikované osoby. Za svou oblibu prý mohou vděčit především touze svých posluchaček být ve společnosti. Sálihová říká, že nedostatek žen, které studovaly islámské právo, dává příležitost i těm, které jsou k jeho výkladu méně kvalifikovány.
Sociolog Saadaddín Ibráhím říká, že kazatelky jsou fenoménem posledních deseti let. Návštěvy jejich kázání přirovnává k dámským bridžovým partičkám. Považuje je za součást společenského života. Kazatelka Gihan Radvánová se s jeho názory zčásti ztotožňuje. Myslí si, že skutečně jen málo lidí má z náboženských obřadů vedených kazatelkami nějaký užitek. Naneštěstí prý existuje skupina žen, které si myslí, že chodit na kázání je poslední móda, protože na ně nyní chodí každý.
Tyto ženy si říkají, že když nemají nic jiného na práci, nic jim nebrání v tom, aby se ukázaly na kázání. Radvánová říká, že některá kázání se zvrhla ve frašku, když se po nich pořádají hostiny. Jiné posluchačky tvrdí, že jim kazatelky mluví z duše. Dvaatřicetiletá Širín Saadová má pro Širín Sahhárovou jen slova chvály: "Je realistická a žije v našem světě. Není jako ti jiní, kteří kážou tak, jako by byli z jiného světa."
Agentura AP (www.ap.com) se zabývá nejnovější módou v Americe. Poslouchejte dobře: někteří tamní obyvatelé platí stovky dolarů měsíčně chůvám orchidejí. Ty jsou prý totiž náladové, ale také houževnaté. Citlivé, ale silné. Kvetou zřídka, ale krásně. A někteří lidé tvrdí, že pěstovat doma orchideje může být stejně složité jako vychovávat děti.
Také proto podobně jako řada rodičů má k dětem paní na hlídání, platí milovníci orchidejí po celých Spojených státech stovky dolarů měsíčně za profesionály, kteří se jim o rostliny starají, když zrovna nekvetou. "Ano, přišla na mě tato posedlost," přiznává sanfranciský architekt Jeff Doney, který hodnotu své sbírky 200 orchidejí odhaduje na 10.000 dolarů. Měsíčně dá 300 dolarů středisku California Orchids, které jeho kytičky opečovává. Za tu cenu by mohl jezdit novým jaguárem. Se svou závislostí se ale prý Doney snaží bojovat. Nedávno snížil svůj měsíční účet za "chůvu pro orchideje" z 500 dolarů na 300, když se zbavil některých méně přitažlivých rostlinek. Také se prý snaží kupovat méně nových, ačkoli ho neustále láká nekonečná přehlídka různých druhů a hybridů. Odborníci odhadují, že existuje minimálně 25.000 druhů orchidejí, nepočítaje hybridy.
Vienna Andersonová, která má ve svém domě v Richmondu ve státě Virginie 15 kvetoucích rostlinek, si původně kupovala každý týden řezané květiny, pak přešla k orchidejím. "Líbí se mi klid této rostliny. A její krása," vysvětluje Andersonová, která měsíčně investuje do péče o svých 45 nekvetoucích orchidejí ve středisku Chadwick and Son Orchids 50 dolarů.
Většina orchidejí kvete jednou či dvakrát ročně. Po zbytek času nejsou zvlášť atraktivní. Některé jsou přímo ošklivé, s obyčejnými, širokými listy a odhalenými kořeny. Bývalý velkoobchodník Chadwick si otevřel středisko pro péči o orchideje před 17 lety. "Když člověk orchidej koupí, pošle nám ji, abychom jí dělali opatrovnici," objasňuje a dodává, že se společně se svými zaměstnanci v současné době stará o zhruba 11.000 rostlin pro 2000 zákazníků.
Mary Nisbetová, která vlastní firmu California Orchids, přišla do Kalifornie v 70. letech s cílem naučit se pěstovat orchideje. V pěti sklenících s kontrolovanou teplotou nyní s pěti zaměstnanci přesazuje, hnojí a zalévá 11.000 rostlin od 200 zákazníků. Každý pátek dává stranou ty, které začínají kvést, dá vědět jejich majitelům a doručí jim je domů.
Když květ uvadne, zákazník zavolá Nisbetové, která k němu pošle řidiče, a ten nezajímavou květinu zase odveze. "Když si je lidé vezmou domů, rostou orchideje pomaleji a vracejí se k nám pak zesláblé," říká Nisbetová. V současnosti představují orchideje po celém světě velký byznys; obchody s těmito rostlinami dosahují každoročně devíti miliard dolarů. Dokonalejší křížení orchidejí a jejich kvalitnější pěstování přitom přispívají k tomu, že tyto květiny vypadají stále okázaleji, vydrží více a stojí méně.
Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10.
