Hněv Lucase Cranacha
Na stísněném prostoru v malém pařížském Musée du Luxembourg je shromážděno 35 obrazů a několik kreseb Lucase Cranacha staršího, které přinášejí pozoruhodný pohled na jednoho z nejzvláštnějších renesančních umělců v Německu, ne-li v celé Evropě. Výstavu uvádí jeho autoportrét, který namaloval v roce 1531, když mu bylo 59 let.
Podle recenzenta deníku New York Times je to jeden z klíčů k jeho dílu. Malíř má hlavu na stranu a dívá se na pozorovatele koutkem oka. Jeho rty jsou pevně sevřené nad zaťatými zuby. V jeho výrazu je chladný hněv, který ovládá jen tak tak, a právě tento hněv prochází většinou Cranachova díla. Zachytíte ho i v dvojznačných úsměvech sevřených ženských rtů, které jsou ještě hrozivější než nejtemnější výrazy mužských modelů.
Historik umění Guido Messling píše v katalogu, že Lucas Cranach byl jedním z nejbohatších občanů Wittenbergu, kde strávil většinu své kariéry poté, co ho roku 1505 jmenoval saský kurfiřt královským malířem. Zmiňovaný hněv tedy nesouvisel s jeho osobními poměry. Narodil se roku 1472 v Kronachu a vyučil se u svého otce známého jako Hans Maler čili Jan Malíř. Už ve třiceti letech měl Lucas Cranach ateliér, který produkoval spoustu obrazů, aby uspokojil rostoucí poptávku. Z úspěchu se stalo břímě, které s ním později sdílel jeho syn Lucas Cranach mladší. Jeho otce proslavila rychlost, s jakou maloval obrazy, které vytvořila jen jeho ruka.
Malíř se zapojil do politického a náboženského života své doby a podporoval reformy Martina Luthera, ale současně si uměl zařídit stálé objednávky katolické církve. Byl to mimořádně zručný tvůrce, ale na jeho obrazech nenajdeme ani vzdálený náznak štěstí, které bychom u takového úspěchu očekávali. Kolem roku 1510 namaloval Adama a Evu na dvou deskách, které měly viset vedle sebe. Adam stojí poblíž stromu, z něhož je vidět jen polovina, a neradostně se chmuří.
V levé ruce drží jablko a dívá se trochu sarkasticky na Evu, která je na druhém panelu a také drží v ruce jablko. Had visí z větve stromu, otvírá tlamu a s téměř lidským úšklebkem se dívá na ženu, v jejímž výrazu se mísí radost a hořkost. Cranach se tímto tématem zabýval několikrát. Nejchmurnější je původní verze, ale ze všech čiší znepokojivá ironie.
Německý malíř byl v západní Evropě první, který sice maloval tradiční scény z Písma svatého, ale náboženské poselství přehlušily živě zachycené světské pocity. Na obraze Panna a dítě namalovaném kolem roku 1515 je Marie jako mladá žena kojící své nemluvně. V její zasněné tváři nás dojímá nezkušená naivita mládí. O něco starší Mučednictví svaté Kateřiny poskytlo Cranachovi možnost znázornit nelítostnou tvář občanské války. Žoldnéř stojí za bohatě oblečenou šlechtičnou, která se vkleče modlí s výrazem strnulým hrůzou. Voják ji drží ji za bradu, aby ji probodl mečem, který vytahuje z pochvy. Poblíž je jiný muž, který si při pádu z dřevěného kola zlomil vaz. Na nebi zuří bouře a vrahova tvář je zrůzněná hněvem. Celá scéna má k náboženství opravdu velmi daleko.
Svatý Kryštof z roku 1514 se brodí přes potok s dítětem na ramenou. Je to zamračený a unavený muž ve středním věku s hlubokými vráskami kolem nosu, který pozvedá zrak, aby se podíval na diváka. Svatá Alžběta by mohla být asi čtyřicetiletá jeptiška, která unaveně dívá do breviáře. Její těžké rysy prozrazují tvrdost, která není navzdory svatozáři tak úplně svatá. Dárce, saský vévoda Jiří, který si dílo objednal, se modlí a z jeho neholené tváře čiší strnulé zoufalství.
Cranachovo soustředění na hořkost života je nejvíce patrné v jeho přípravných studiích k podobiznám. Modrooký mladík se dívá do prázdna, kde ho očekává nevalná budoucnost. Muž ve středním věku se zarudlými očními víčky pod kloboukem se širokým okrajem vypadá, jako by plakal. Ani hrabě Philipp von Solms-Lich, mocný člen rady císařů Maximiliána I. a Karla V., nevypadá příliš šťastně. Státník má pevně sevřené rty jako spousta jiných Cranachových modelů. V jeho tváři čteme zadržovaný hněv, který se opakovaně vrací do malířových obrazů.
Malíř viděl muže na cestách života jako problematické povahy, ale neliboval si ani v ženách. Jeho nahé mladice otáčejí tvář k divákovi jen ze tří čtvrtin a v jejich ironickém úsměvu se zračí odstup od pošetilého světa, jehož pozornost upoutaly svými půvaby vystavenými na odiv. Lucas Cranach starší viděl svět jako divadelní scénu. Jeho surovci jsou oděni v lesklém brnění nebo vznešeném dvorním oděvu a erotika nahých žen je spíš póza než sexuální výzva. Je to dost bezútěšný pohled na lidstvo, ale mužům, jejichž nitro svírá hněv, ani ženám, které se předvádějí v Evině rouše, nemůžeme upřít eleganci jakéhosi temného aristokratického baletu.
Bylo by zajímavé vytřídit práce, které Lucas Cranach mladší maloval ve stylu svého otce, abychom se přesvědčili, jak se mu dařilo zachytit náladu, která je cítit z jeho díla. Toto roztřídění není zdaleka hotovo. Úkol je o to složitější, že otcova dílna pracovala jako dobře naolejovaná strojovna schopná vyrobit velký počet objednaných obrazů. Nelze pochybovat, že se na jejich tvorbě podílely několikery ruce.
Řada neklasifikovaných děl v Cranachově stylu bloudí dodnes po trhu s uměním a jejich kvalita kolísá od poměrně dobré až průměrné po zcela ubohou. Zkušený zpravodaj z aukčních síní dodává, že dokud nebude tento průzkum hotov, dílo renesanční firmy Cranach a společníci zůstane stejně záhadné a provokativní jako ironické úsměvy mladých žen. Výstava Cranach a jeho doba je v pařížském Musée du Luxembourg otevřena do 23. května.
