Hlas shůry aneb Vážnost ředitelská (3)

24. březen 2011

Postoupíme o krok dál v naší malé historické galerii, v níž si připomínáme podoby a projevy těch, kteří veleli a vládli Československému rozhlasu z postů ředitelských výšin. Poté, co byl Bohuslav Lašťovička v roce 1948 odvelen na post našeho velvyslance v Moskvě, byl do funkce ředitele rozhlasu jmenován Kazimír Stahl (1908–1997).

Původní profesí rozhlasový technik, během nacistické okupace působil v odboji, byl zatčen a strávil čtyři roky ve vězení. V květnu roku 1945 se stal zasloužilým a obětavým hrdinou v bojích o rozhlas. Po osvobození byl zvolen předsedou Revoluční závodní rady a konečně v roce 1948 se stal generálním ředitelem. Setrval v té funkci do roku 1952. Bylo to velmi těžké období. Ve své funkci by jistě nezůstal, kdyby nezastával výrazně ideologické postoje. Slova, která jsou uvedena ve zvukové ukázce, natočil 5. května 1952, oslavil jimi tzv. Den rozhlasu.

Kazimír Stahl ve funkci ředitele nastolil velmi brzy ostrý politický kurz. Ve dnech 3.–5. listopadu 1948 se konala pracovní schůze Čs. rozhlasu v Praze. Stahl zde vyzval přítomné ke kritice a sebekritice a stanovil zde pro příští programovou práci velmi přísná ideologická pravidla. Pod jeho vedením se začal utužovat také systém politického vzdělávání. Rozhlas zakoupil mimo Prahu (v Bílých Poličanech) samostatný objekt určený pro pořádání měsíčních internátních politických školení pro rozhlasové pracovníky. Zdá se, že Kazimír Stahl si i v počátku 50. let, kdy se projevovala rostoucí podezíravost nejvyšších stranických aparátčíků vůči sdělovacím prostředkům, zachoval značnou míru důvěry. Svědčí o tom skutečnost, že oznámení o zatčení Rudolfa Slánského dostal na sekretariátu ÚV KSČ do ruky přímo on, a to s pokynem, že je osobně musí přečíst do vysílání. (Podle údajů z knihy Od mikrofonu k posluchačům, Český rozhlas, Praha 2003.)

Odchod K. Stahla z rozhlasu
Asi by nic nezabránilo K. Stahlovi pokračovat úspěšně v šéfovské kariéře, kdyby mu (jak to občas bývá) nezačalo záležet na jedné konkrétní oblasti práce, jež mu byla – z hlediska jeho původního profesního zařazení – blízká. Zájem a obavy o osud konkrétní práce se šéfům často nevyplácí. Jak jsme konstatovali, Stahl byl původním zařazením technik. Proto mu vývoj technické oblasti stále ležel na srdci. Do roku 1952 se rozvoj rozhlasové techniky vyvíjel kontinuálně a výzkum šel ruku v ruce s výstavbou a vše bylo podřízeno potřebám rozhlasu. Pak ovšem došlo k administrativnímu zásahu. 17. června 1952 nařídila vláda reorganizaci, která byla sice zaměřena hlavně na přeměnu struktury programu, ale zasáhla i technické složky. Rozhlasu byly z jeho kompetence odňaty vysílače a veškerá technika – a to včetně Výzkumného ústavu, dílen i projekční složky. To vše bylo podřízeno ministerstvu spojů.

Kazimír Stahl ve vysílání ČT

„Proti této delimitaci technických složek vedlo v roce 1952 tehdejší vedení Čs. rozhlasu urputný, ale marný boj. Jeho důsledkem bylo mj. i to, že ing. Janík i generální ředitel Stahl se odmítli na nové organizaci podílet a odešli spolu s technickými složkami z rozhlasu – ing. Janík do Výzkumného ústavu, K. Stahl do Radiokomunikací. Podařilo se dosáhnout alespoň toho, že studioví technici, zvukaři, technici v natáčení, přenosoví technici a technici na odbavení, určení původně delimitací také k převodu do organizací ministerstva spojů, byli vráceni zpět do pravomoci Čs. rozhlasu.“ (Od mikrofonu k posluchačům, str. 248).

Odchod z rozhlasu neznamenal pro K. Stahla žádný strmý kariérní pád, jak se tomu stalo mnoha ostatním, kteří odešli (ať už ze svého rozhodnutí, či byli vyhozeni) ve stejné době, či později. Stal se vzápětí ředitelem hlavní správy radiokomunikací na ministerstvu spojů, v této poměrně významné funkci působil v letech 1952–58.

Ani v dalších letech neklesl Kazimír Stahl pod úroveň šéfovských funkcí, neboť v období 1958–65 byl technickým náměstkem ústředního ředitele pro techniku v České tiskové kanceláři; v následujících čtyřech letech (1965–69) pak ředitelem Výzkumného ústavu elektroakustiky v Praze (byl součástí VÚ A. S. Popova). Koncem 60. let se také začal více angažovat politicky a stal se posléze členem obvodního výboru KSČ v Praze 6. Z pozice této funkce pak v roce 1969 inicioval protest OV KSČ proti pomluvám, které byly zveřejněny v Rudém právu proti dr. Františku Krieglovi, jednomu z předních exponentů tzv. Pražského jara. Za to byl v listopadu 1969 vyloučen z KSČ a k 31. 12. 1969 penzionován. (Citováno z medailonu K. Stahla, autor J. Hubička, otištěno v bulletinu o rozhlasové práci Svět rozhlasu v roce 2008.)

Spustit audio