Hanzelka a Zikmund na cestě z Egypta do Súdánu
Posledně jsme legendární dvojici zastihli na konci Horního Egypta v Asuánu, kde šest dnů čekala na souhlas s další cestou. Psal se pátek 24. října 1947, když konečně vyrazila.
Zbývaly už jen poslední formality, focení i moudré rady. Například ta, že jestli dojedou do Wádí Halfy bez doprovodného vozu, budou zatčeni za nerespektování vládního nařízení. Navíc, pokud by druhý vůz měl nehodu, musí jim nechat dostatek vody a zásob. Sami se pak musí vrátit do Asuánu, i kdyby už měli Wádí Halfu přímo před sebou. Tolik poslední varování, dál již nebránilo nic v cestě.
H + Z sledují pozorně vůz před sebou a v obavách hlídají jeho nízkou převodovku a měkká kola. Posledních sedm kilometrů asfaltové silnice, která končí na hřebenu asuánské přehrady… Poslední kontrola, a obě auta vjíždí do terénu.
Příkrý svah přeťatý písečnými závějemi, hluboké zaváté údolí, nový svah a najednou se vynořuje nekonečná planina pouště. Drobné kamenité pahorky, písek, štěrk, oblázky a zase písek, štěrk a kamení... Řada telegrafních tyčí, která se objevila krátce za přehradou, začala ubíhat doleva a vzala jim tak naději, že by se podle ní mohli orientovat.
V tom se doprovodný vůz náhle boří do písku. Hanzelka, který je zrovna u volantu, řadí na nižší rychlost a předjíždí osmiválcový Ford. V příštích vteřinách jim kola Tatry beznadějně klesají. Začíná pracné vyhrabávání, zvednutí vozu, zasunutí tzv. sandchannels (vyprošťovací desky) pod kola, vzájemná pomoc, pět deset metrů dopředu a pak − auta sedí zase v písku až po nápravy. Úzké pneumatiky Forda se zařezávají do písku i tam, kde Hanzelka se Zikmundem v pohodě projeli. To vše se opakuje ještě mnohokrát.
Ve dvě hodiny odpoledne urazili ze své cesty na jih Afriky pouhých 7 kilometrů od přehrady. Teploměr ukazuje 42 stupňů ve stínu. Hlavní je vydržet. Na čtrnáctém kilometru se dostávají na lepší cestu. Drobný štěrk bez písku umožňuje rychlejší jízdu. Po chvíli naráží na stopy vojenských kamionů a pásových vozidel, která se snažila o transport válečného materiálu pro severoafrickou frontu. Čas od času míjí hromádky kamení, narovnané na vyvýšených místech. Jsou to ojedinělí ukazatelé směru.
Později odpoledne se v dálce začne rýsovat pohoří Garra. Oba inženýři se orientují podle mapových náčrtků, leteckého kompasu a s pomocí dalekohledu odhadují vzdálenost. Všichni tři Egypťané nikdy před tím tyto technické vymoženosti neviděli a nestačí se divit, když jim Hanzelka se Zikmundem postupně jmenují jednotlivé pahorky a ukazují směr Wádí Halfy. Nedokáží pochopit, jak toto vše mohou znát, když tam nikdy nebyli.
Po čtvrté hodině ztrácí stopu. Posádka Fordu je stále nervóznější a mění směr prudce doleva a hned doprava. Po chvíli zastavují a začínají se mezi sebou hádat. Egypťané nevědí kudy dál a ohlíží se po kompasu, jako by prosili o pomoc.
Od nejbližšího výběžku pohoří byli sotva šest až osm kilometrů. Průvodce je navedl příliš na západ. Po chvíli jízdy, pár minut před západem slunce, opět naráží na staré stopy kamionů. První den v hornoegyptské poušti ujeli za sedm hodin jízdy 71 kilometrů. Do Wádí Halfy jim podle mapy zbývá dalších 300.
Tatrovkou přes poušť a Nil
Následující ráno, kdy teploměr ležící na písku ukazuje dvanáct stupňů, vyráží na cestu. Teplota během pár hodin vystoupala až na pětačtyřicet… Pod koly se náhle objeví hnědá pláň posetá drobnými kuličkami. Vytvořily je písečné bouře, které je honily po poušti tak dlouho, dokud je dokonale neuhladily.
Cestou míjí kostry velbloudů, kteří zahynuli z nedostatku vody. Nová a nová wádí (uschlá koryta řek), stále řidší a řidší, až pak náhle zmizí docela. Před nimi se objevuje nedozírná rovná pláň, po které auta jen letí. Od svítání do menší přestávky ve 13 hodin urazili bezmála 120 kilometrů. Na obzoru před nimi se objevují homole skal. Vzdálenost nelze odhadnou, ta se v poušti určuje těžko.
Pohoří se čím dál tím víc blíží, ale všichni si musí dát pozor na nebezpečný průjezd údolím. Měkký písek je probouzí k opatrnosti a několikrát se z něj musí vyhrabávat. Na konci je povrch již opět tvrdý a oni dále pokračují k úpatí skal, kde přenocují.
Třetí den za úsvitu opět vyráží ke stanovenému cíli. Terén se svažuje do údolí, kde vidí úzký proužek vody a kolem něho dva pásy zeleně. Po dvou dnech konečně končí šetření vodou. Již také ani nevadí měkký písek. Cíl cesty se blíží. Motory řvou, kola ztrácejí odpor, stovky metrů jedou střídavě na jedničku, na dvojku, aby se dostali kupředu. Často musí zastavovat, aby se rozpálené motory mohly zchladit.
Pak už se H + Z stávají středem pozornosti. Uvítali je obyvatelé Súdánu, kteří od konce války neviděli auto. Wádí Halfa je naproti za řekou.
Cestovatele však čeká ještě jedna překážka, protože nikde není žádný převoz. Los rozhodl: je to Jiří Hanzelka, který přepluje na druhý břeh, aby s administrátorem dohodl převoz Tatry na parníku. Tam se přihlásil na úřadě District Commisionera u styčného důstojníka egyptské vlády. Za pár minut již vysílá morseovkou. Do hodiny budou v Šelláhu vědět, že v pořádku dorazili. Následuje jednání v kanceláři správy přístavu.
Jelikož motorová loď není k dispozici, musí oba cestovatelé počkat, až se seženou dělníci a topiči. Jiný způsob jak se dostat na druhý břeh Nilu, neexistuje. Za dvě hodiny se už ale vyvalil hustý dým z komína malého říčního parníku a súdánští dělníci přivazovali pevné můstky k vlečnému pontonu. Tatra pracně sjíždí ze strmého břehu Nilu, jehož hladina opadla o několik metrů. Oba inženýři trnou hrůzou, aby se chatrné lano, které drží na šedesát statných paží, nepřetrhlo a auto neskončilo rovnou ve vodě.
Večer jim do hotýlku přinesli účet za přepravu: Sedm liber třicet pět piastrů, což dělalo asi patnáct set korun československých. Za 1 250 kilogramů uhlí a za práci třiceti dělníků tak zaplatili asi třetinu průměrného platu v tehdejším Československu.