Gloženský klášter
Rilský, Bačkovský či Rožanský monastýr, bulharské kláštery, které patří k perlám balkánské církevní architektury. Všechny tyto stavby jsou ale chovány v lesích či horách, zdálky je není vidět. Schované měly zůstat i kvůli Turkům. Až na jeden - Gloženský monastýr stojící na vysoké skále asi sto kilometrů od hlavního města Sofie.
Skálu s Gloženským klášterem jsem poprvé spatřil z třicetikilometrové dálky. Jak jsem se blížil, stoupal jsem mezi kopci Staré planiny. Původně asfaltová, postupně však už jen kamenitá cesta se klikatila lesem a já se musel plně věnovat řízení, pokud jsem nechtěl sjet ze srázu. Až před poslední zákrutou jsem zastavil a poprvé jsem se mohl plně pokochat stavbou dominující tomuto kraji.
Paprsky odpoledního slunce se opíraly do osm set metrů vysoké skály a stavby z kmene a dřeva na ní stojící. Nejvýše čněl kostelík. Původně tu ale klášter vůbec neměl stát. "Kníže Glož, který do údolí řeky Beli Vity přišel s šestnácti sty lidmi v roce 1219, totiž začal na jejím levém břehu budovat klášter sv. Trojice. Za jedenáct let byla postavena i věž chránící církevní chrám, kde byla umístěna i ikona jeho patrona, sv. Jiří. Jednoho dne však zmizel," vysvětluje představený kláštera, otec Pankratij, díky jaké náhodě, tedy přesněji řečeno zázraku, Gloženský monastýr vznikl.
Stavěn byl od roku 1230 do roku 1252, protože veškerý materiál sem byl vynášen ručně. Zároveň se z údolí do kláštera kopal únikový tunel. Vchod do něho stále v jedné místnosti existuje. A i když byla chodba vysoká 2,30 metru v roce 1973 při stavbě silnice v údolí zasypána, působí klášter dodnes nedobytně. Po vstupu branou do celého areálu vás čeká ještě průchod uměle vybudovaným podchodem do nejvyššího místa, kde je přímo do skály klášter zasazený. Jak říká otec Pankratij, stavba tak byla koncipována jako pevnost ve tvaru čtverce, chránícího před nájezdníky, hlavně Turky.
Naštěstí to nikdy nebylo potřeba. Zkáza však přesto Gloženský klášter postihla. Zemětřesení v letech 1913 a 1928 zcela zničilo kostel i obrannou věž. Na místě starého chrámu byl proto postaven nový. Dnes září novotou a i v noci je zdaleka viditelný. Na opravě památky se podílejí výlučně soukromníci, které otec Pankratij sežene. Stát mu totiž nedává žádné prostředky. V 90. letech žil a pracoval v Čechách, proto umí dobře česky a s obnovou mu pomáhají i jeho známí, čeští podnikatelé.
Součástí historie Gloženského kláštera jsou i dvě významné osobnosti bulharských dějin - Vasil Drumev a Vasil Levski. Prvně jmenovaný byl zakladatelem bulharského divadla a stal se i prvním ministrem kultury v Bulharsku. Jak otec Pankratij dodává, dal se i do služeb Bohu. "Žil v Gloženském klášteře a později byl jmenován arcibiskupem. Nakonec se ale znelíbil státní moci a byl uvězněn na samotce, kde měl být vyhladověn. Devět měsíců dostával jen solenou rybu, ale nic k pití. Tajným otvorem mu však mniši podávali jídlo, jeho zdraví ale přesto bylo podlomeno, a tak v roce 1901 umírá. Spravedlivý trest ale jeho nepřátele, kteří ho odsoudili, neminul," vypráví otec Pankratij. Dnes je v jeho někdejším vězení muzeum. Druhý Vasil, Levski, vůdce národního osvobození a protitureckého odboje, v klášteře ve druhé polovině 19. století založil první tajný revoluční výbor. I jeho fotografie zdobí zdi jedné z místností.
Povídání o historii kláštera bylo dlouhé, ale zajímavé. Seděli jsme na terase nad údolím, popíjeli rakiji vlastní výroby a dívali se na západ slunce. Stromy kolem nás šuměly, v pusté divočině se občas ozval hlas nějakého divokého zvířete. Místo až tajemné, tím spíše, že tu žijí pouze dva mniši, otec Pankratij a jeho pobočník.
