František Pavlíček

Fr. Pavlíček předává ceny na Prix Bohemia.jpg

František Pavlíček byl osobností, která velmi významně zasáhla do rozhlasového dramatického vysílání. Byl dramatikem, dramaturgem, prozaikem, ředitelem Divadla na Vinohradech, jedním z prvních signatářů Charty 77, po léta zakázaným autorem, který psal pod pseudonymy. V 90. letech se stal jedním z prvních generálních ředitelů polistopadové éry Československého rozhlasu. Zemřel v září roku 2004.


Ke kořenům svého dětství a mládí se F. Pavlíček vracel ve vzpomínce natočené v roce 1967.
„Podstatný podíl měla škola. Vesnická dvojtřídka v rodné obci Lukov nedaleko Zlína a mladý učitel, který měl rád divadlo, knížky a měl je rád víc, než bylo i tenkrát obvyklé. Vyrostl jsem ve velice zajímavém, dá se říci bukolickém prostředí. Zřícený starý hrad, spousta lesů, spousta vody a taky útulný kostel s pohledným panem farářem, který pěkně zpíval. V šesti letech jsem proto chtěl být knězem. Za rok přišla na naši školu krásná mladá učitelka a já jsem svůj původní plán zavrhl. Samozřejmě kvůli celibátu. V devíti se mým snem stalo učitelské povolání. Představte si k tomu tu podhorskou vesnici se vším všudy, včetně tancovaček s křídlovkami, májových pobožností, představte si, že na podzim voněla půlka vesnice povidly a druhá slivovicí, k tomu ještě povídačky stařenek a našich dvanáct, třináct roků a máte celý rodokmen. Co se do nás v té době obtisklo, to už tam zůstalo.“

Poezie. Básně čtené a vlastnoručně psané protkávají literární začátky mnoha autorů. Jak to bylo s F. Pavlíčkem?
„Začal jsem pohádkami a po nich přišly verše. Byly to stovky básní a možná ještě víc. Byl to nešikovně okopírovaný Nezval a jeho balady, byly to Hrubínovy znělkové věnce a především Seifert.“

Podstatné zůstaly v Pavlíčkově tvorbě pohádky. Věnoval se jim jako redaktor a dramaturg vysílání pro děti a mládež v pražské rozhlase, kde působil v letech 1952-55. „Můj první prozaický pokus byla pohádka O zlatém meči, nebo nějak tak se jmenovala. Krátce potom jsem napsal fantastickou hru ´Cesta na Měsíc´. I to byla pohádka. Tato záliba mi už zůstala. Sklon k pohádkaření, obdiv k divadlu a tendence k adaptacím cizích předloh… Mou první rozhlasovou hru, jmenovala se Trosečník, přijal po mnoha mých pokusech dramaturg František Kožík, režíroval ji Miloslav Jareš a poslouchala ji tehdy u nás celá vesnice.“

Dr. Pavlíček byl za své dlouhé a pestré umělecké dráhy po dvakráte ředitelem. Poprvé tomu tak bylo v druhé polovině 60. let, kdy se stal šéfem Vinohradského divadla. Jeho první ředitelské vyznání, uchované ve zvukovém archivu ČRo, pochází z pohnutého konce roku 1968, z doby krátce po okupaci naší země.
„My jako dělníci na poli divadelní kultury chceme především přispívat k obrodě kultury citové. K renesanci základních ideálů lidských i národních. Stává-li se svět totiž tržištěm a pokoutním výprodejem hodnot, my k tomu musíme a chceme říci svoje. Protože v takových dobách, jako je tato, se logicky znovu a znovu v nesčetných obměnách vrací a vnucuje otázka nejzákladnější: jaká je cena člověka, jaká je cena lidského života, jaká je cena důvěry, zda-li má člověk právo na štěstí a na svobodu…“

Vnímám ta slova jako projev naděje a víry v působivost uměleckého činu. O více než dvacet později odpovídal Pavlíček na otázku rozhlasového redaktora – jaké mravní problémy by řešila hra, kterou byste psal o společnosti po roce 1969?
„Já vás asi trochu zklamu, protože dnes, zhruba padesát roků po svém prvním literárním pokusu, myslím, že divadelní hra žádné morální ani jiné problémy neřeší. Možná je ilustruje, demonstruje jejich průběh, ale nic víc nemůže.“

4.2.1990 se Fr. Pavlíček stal generálním ředitelem ČsRo. Téhož dne pronesl ve vysílání tato slova: „Zkusme si dát vedle sebe život a divadlo. Jakási podoba se tu opravdu dá najít bez velkého zkoumání. V životě, stejně jako na jevišti, se často střídají smích a slzy, komediální element s dramatem. Tu i tam vidíme příběhy vzestupu, slávy, ale odehrávají se i pády. Jednou tragické, podruhé spíš groteskní. Teď zrovna se na jevišti našeho světa a našich životů odehrává místy dost úsměvná, ale chvílemi i hořce trapná, někdy i trochu ponurá činohra. Vidíme v ní pozoruhodné množství výstředních a pozoruhodných převleků, třebaže nejde o kostýmní hru historickou. Jenomže vedle shody jsou tu rozdíly a vůbec ne zanedbatelné. Na jevišti hra za dvě hodiny skončí, diváci zatleskají a herci za scénou odloží svůj komediantský háv. Zítra si bez obtíží natáhnou jiný kostým, třeba pro úplně opačnou roli, než hráli dneska. V opravdovém životě to bohužel tak snadné není. Náš jediný dramatický kus, ten se hraje pořád dál, na rozdíl od divadla trvá celý život a důsledky našeho jednání na jevišti světa nekončí tím, že pro dnešek spadla opona nad jednou komedií a zítra se zahraje jiná.“

0:00
/
0:00