František Havel
Dalším z generace prvních hlasatelů Radiojournalu byl František Havel. Nastoupil na doporučení A. Dobrovolného jako druhý hlasatel Radiojournalu v roce 1926. Do roku 1941 působil nejen jako hlasatel, ale také jako reportér, v posledních dvou letech v roli programového inspektora. K jeho povinnostem samozřejmě patřila i recitace a umělecká četba.
Byl v jistém smyslu protipólem A. Dobrovolného, od jehož bodrosti a otcovského tónu se lišil projevem spíše komorním, se zdůrazněním objektivity. Přitom však dovedl své líčení protkat i humorem a svůj tón vhodně přizpůsobit okolnostem. Tak se stal u nás i prvním průkopníkem reportážního popisu, což prokázal už v roce svého přijetí při rozhlasové reportáži ze Všesokolského sletu, kde - podle dobových svědectví - dokázal mistrovsky vylíčit jak průběh slavnostního průvodu, tak popis masových cvičení. Z dalších reportáží: legionářské slavnosti v Praze (1928), sokolské slavnosti v Bělehradě (1930), automobilové závody Zbraslav - Jíloviště (1930), další všesokolské slety, sportovní hry i tah třídní loterie. Ještě 21. září 1937 byl jedním z reportérů na pohřbu T. G. Masaryka v Praze. Bohužel připadl mu i úkol ohlásit 15. března 1939 konec samostatnosti republiky a počátek okupace. Když kolem roku 1930 vypsal britský rozhlasový časopis anketu pro posluchače evropských rozhlasů, koho pokládají v Evropě za nejlepšího hlasatele, umístil se F. Havel jako čtvrtý, ačkoli nikdy nehlásil v jiném jazyce než česky. Jeho komorní hlasatelský sloh převzali po něm i F. Pour, L. Nechyba, E. Vrba a další. Byl to hlasatel dokonalé dikce, čisté a české, s velkou zásobou slov a obratů s širokým rozhledem po všech oblastech umění.
Podobně jako je tomu s profesí hereckou, rovněž rozhlasoví hlasatelé jsou vystaveni velmi často stresům. Existuje velké množství situací, které hlasatele mohou v okamžiku, kdy se rozsvítí červené světlo, vyvést z míry, zbavit soustředění a oni pak občas prohlásí věci, kterým se sami později diví. Na podobnou situaci – ve vztahu k Františku Havlovi - zavzpomínal v roce 1950 redaktor a hlasatel František Kamil Zeman.
„Když měl Havel předčítat před vysíláním opery obsah dějství, tak sáhl do stolu pro Brambergerovu knihu Svět opery … tak jsme to dělali všichni, sáhlo se do šuplíku, nalistovalo patřičné dílo, odříkal se děj a už se jelo. No a tak Havel, když se jednou vysílala Rusalka, tak si ji v té knize našel, založil palcem, a když dostal červené světýlko, tak začal. ´První dějství opery naší opery se odehrává ve venkovské hospodě´. Nastala malá pauza. Pak pokračoval: ´To by řekl snad ten, kdo onu operu nezná. Ale my, kteří ji známe, víme, že první dějství opery….´ a následovalo rychlé listování, šustil a hledal honem Rusalku, …´se odehrává v lese.´ A už četl vesele první dějství Rusalky. On si totiž nalistoval omylem Prodanou nevěstu.“
„Končilo se v deset hodin. A teď vám strčili do ruky zprávy ČTK. A řekli: vyberte z toho to nejdůležitější! Jé jé jé je! Zprávy byly syrové, slova, věty rozeklané, spousta překlepů. No bylo umění to jenom přečíst – natožpak to hlásit!“
Tuto drobnou reflexi dávné zprávařské praxe natočil František Havel ovšem mnoho let poté, kdy se sám účastnil práce před mikrofonem. Nahrávka s jeho hlasem pochází z roku 1963. Bylo to rok před jeho smrtí, v době, kdy mu bylo už 86 let.
František Havel začínal jako herec. V letech 1902-04 působil jako činoherní a operetní komik venkovských divadelních společností; v letech 1904-06 hrál v ND v Brně; 1907-19 v Městském divadle na Královských Vinohradech v Praze; jako herec účinkoval i v mnoha českých filmech, naposledy v r. 1964, kdy ve svých 87 letech hrál roli novináře ve filmu Perličky na dně. F. Havlovi za mnohé vděčí i české výtv. umění. Byl čilým propagátorem moderní tvorby a již v r. 1914 zorganizoval v Praze první výstavu italských futuristů, po níž pak následovala celá řada jím pořádaných výstav.