Federální shromáždění před padesáti lety přijalo takzvaný obuškový zákon, podepsal ho Dubček

Čtěte také

Rozpolcenost a ostrůvky pozitivní deviace. Pamětníci popisují atmosféru roku 1969

Komentář Mileny Balašové zazněl ve vysílání Československého rozhlasu 23. srpna 1969, dva dny po brutálním potlačení demonstrací u příležitosti prvního výročí okupace a den poté, co Federální shromáždění přijalo takzvaný obuškový zákon, zaručující mimořádné pravomoci Sboru národní bezpečnosti. Podepsal ho Alexander Dubček, který v dubnu odstoupil z čela KSČ, stále ale byl předsedou parlamentu.

Autorka komentáře vykládala dění v Praze i v dalších městech jako důsledek provokací „temného podsvětí, kriminálních živlů, lůzy a spodiny“, a také „podezřelých individuí“ ze západní Evropy. Všechna tato označení v několikaminutovém komentáři zaznívají. O tom, že iniciátoři nepokojů měli patrně něco společného s fašisty, měl vypovídat „náhodný“ fakt: zadržen tu byl i Ital jménem Mussolini. Zlověstně pravdivý pak byl příslib, že „duchovní iniciátoři budou nyní vymeteni odevšad“.

Balašová, původně redaktorka zahraničního vysílání Československého rozhlasu, udělala po roce 1968 kariéru. Stala se nejprve šéfredaktorkou časopisu Svět socialismu a později náměstkyní ředitele Československé televize, obdržela Řád za zásluhy o výstavbu i Státní novinářskou cenu Jana Švermy.

Nástup normalizace

Podobný výklad toho, co se dělo 21. srpna 1969, čtenářům nabídlo i zvláštní vydání Rudého práva pod názvem Neprošli... Brožura obsahovala podrobný popis průběhu demonstrací i řadu fotografií, jež zdánlivě potvrzovaly, že se jich účastnily kontrarevoluční bojůvky organizované západními agenty. Publikaci, která vyšla v masovém nákladu 400 000 výtisků, připravilo tiskové oddělení československého ministerstva vnitra.  

Čtěte také

S brutalitou Lidových milicí v srpnu 1969 jsme se dodnes nevyrovnali. Nikdo se ani neomluvil rodinám obětí, popisuje historik

Obuškový zákon mimo jiné umožňoval zadržování zatčených až na 21 dní, konání zrychlených soudních řízení či vyhazování lidí, kteří se účastnili demonstrací, z práce či ze školy. Platil až do konce roku 1969.

Represe však nebyly jediným nástrojem normalizace. Sdělovací prostředky, z nichž rychle odcházeli neloajální novináři, občany přesvědčovaly, že během pražského jara v republice vládla anarchie a krveprolitím hrozící antikomunistická hysterie. Kromě toho přišly i hmotné výhody – v srpnu 1969 se například v obchodech krátkodobě objevilo nedostatkové zahraniční zboží, zlepšilo se i zásobování benzinem.