Dvě vzpomínky na Zuzanu Kočovou
17. srpna letošního roku by se bývala dožila 90 let Zuzana Kočová. Herečka, spisovatelka, cestovatelka, dramaturgyně a kdoví kolik ještě profesí bychom mohli v souvislosti s ní uvést. Rozhodl jsem se připomenout toto výročí dvěma vzpomínkami.
Ta první pochází od Honzy Buriana, Zuzanina syna, který na svou matku zavzpomínal v článku uveřejněném na jeho webových stránkách. S Honzovým výslovným svolením (a také povzbuzen neobyčejně vstřícným sdělením, které Honza umístil na svoje stránky: "Copyright - Jan Burian, veškerá kopírování a opisování se doporučují a předem schvalují") zařazuji jeho vzpomínku celou.
"Některé ženy si během svého života změní své příjmení, Liběna Kočová si změnila jméno. Zuzana prý byla svého času nadávka. Také se v té době ovšem běžně nejedla syrová rajčata…
Její vlastní matka se oběsila, otce popravili Němci. Obecnou školu vychodila v Praze na Spořilově, jejím spolužákem a kamarádem v dětství byl mimo jiné Zbyněk Havlíček, jeden z čelných českých surrealistů.
Akademické gymnázium nedokončila, napsala dopis E. F. Burianovi a přemluvila rodiče, aby ji pustili k divadlu. V roce 1940 začala navštěvovat hereckou školu při divadle D 34, kde i hrála až do jeho uzavření v roce 1941. Získala herecké angažmá v Horáckém divadle v Třebíči (1941-1942) a odtud přešla do zájezdové Středočeské činohry J.Burdy, kde ztělesnila řadu hlavních rolí po boku významných českých herců – Václav Vydra, Zdeněk Štěpánek, Karel Höger aj. Díky neuvěřitelné „náhodě“ – zapadlým dokumentům za skříní v úřadu – se jí podařilo vyhnout se totálnímu nasazení. Bojovala v odboji, stříleli po ní a máme za to doma diplom.
Když skočila válka, nastoupila znovu do Déčka, vstoupila do KSČ a spolu se svým manželem a učitelem E. F.Burianem se jali vylepšovat svět revoluční cestou. Vzali se na příkaz armády, až když jejich synovi byl jeden rok, neboť to nepovažovali za příliš důležité. Generál Čepička byl ale jiného názoru, a tak si Zuzana vzala plukovníka. Jistě by si ho bývala vzala, i kdyby měl nějakou nižší hodnost, neboť ho bezmezně milovala a vzdala se kvůli němu všech svých osobních ambicí, odmítala nabídky z Národního divadla i z Barrandova. Když se Burianovi v roce 1959 strana odvděčila za všechno, co pro ni vykonal, ani ji k němu do Státního sanatoria nepustili. V sedmatřiceti letech se stala vdovou a nebýt sedmiletého syna a manželova dopisu napsaného nedlouho před smrtí, v němž ji zavázal k pokračování práce, byla by všechno vzdala.
Rozhodla se spasit psaním knih. Již od ranného mládí se věnovala poezii či povídkám, později dramatizovala pro divadlo Balzaka či Gercena, Déčko inscenovalo například její úpravu Stendhalova románu Červený a černý, psala pro E.F. Buriana současné divadelní hry – jednu z nich pod pseudonymem svého dědečka – Josef Liška. Odměnou jí byly vesměs mizerné kritiky, ale také dostala malou plyšovou lišku, kterou pojmenovala Josef a brala ji pak mnoho let s sebou na různé cesty. Ztratila ji až někde na Islandu…Pro Maringotku připravovala odvážné dramatizace – například Pan Leonida proti reakci podle povídek I.L.Caraggialeho, v aréně jeviště stála postel, na ní manželský pár v nočních košilích. Pan Leonida vzýval revoluci, aby nemusel spát se svou nudnou manželkou, a když pak revoluce vypukla, schovával se pod peřinu… Ve své vlastní dramatické tvorbě dospěla Zuzana k výrazné zralosti - její baladická Bosorka byla oceněna na mezinárodním divadelním festivalu ve Veroně, na hrdinky jejích dramat Kirké a Balas a Nióbé a její děti jde těžko zapomenout. Při zpětném čtení se neubráním údivu, že se zrodily a objevily na jevišti v první polovině temných sedmdesátých let…
Prozaický debut - vzpomínky Pět sešitů ze začátku (1975)- a romaneto o „posmrtném životě“ důchodkyně Anežky z pražského Nového světa Tychonova hvězda (1977) navrátily autorce sebedůvěru a daly jí sílu pokračovat v práci. To už byla zaměstnána jako dramaturg v rozhlase a spolu se svým druhem – docentem přírodních věd Vladimírem Doležalem – začala organizovat psychoterapeutická sezení. Studovala psychologii, etnografii, moderní obřady, experimentovala v etnoterapii a psychodramatu. Zabývala se spojováním svých nových poznatků s postupy moderního divadla… Stala se důchodkyní – spisovatelkou. Po dvou románech Krajní situace a Čtyři stěny, se vydala na Island (viz Chvála putování, 1984) a do Skotska a Bretaně (viz Potíže putování, 1989)… Její třetí zamýšlená cesta – za Kelty do Irska – se už neuskutečnila. Zemřela na srdce uprostřed práce v červnu 1988. Je pohřbena na Vyšehradě.
Měla ráda: pohádky, kameny, děti (hlavně své vnuky), chlapy (hlavně ty chytré), psaní, cigarety, alkohol, květiny, písničky, kouzla, lidovou tradici, noční oblohu, mladé lidi, moře, slunění na skalách, kde nikdo není, dlouhé rozhovory… Trávili jsme často celá sobotní dopoledne povídáním v jejím pokoji, zatímco pod dveře se nám z kuchyně nenápadně vkrádal zápach připáleného oběda…
Jednou ji jeden úředník označil za „nahořklou individualistickou optimistku“ – to se jí líbilo…"
Jan Burian
V Honzově textu je jen drobná zmínka o tom, že Zuzana Kočová byla rovněž po jistou dobu dramaturgyní rozhlasových her. Protože v této její životní etapě jsem ji poznal a měl tu čest s ní několik let spolupracovat, přidávám ještě druhou vzpomínku.
Dramaturg Jiří Hubička vzpomíná na svou kolegyni a (troufá si říct) kamarádku Zuzanu Kočovou
Bylo to setkání v odlišných životních situacích. Zatímco Zuzana nastoupila do rozhlasu v onom roce 1974 poté, kdy dostala od života spoustu kopanců, kdy ji tehdejší mocní vzali divadlo (Maringotku), nikoli však elán a vitalitu, s nimiž se vrhla do dramaturgování rozhlasový her, já jsem usedl vedle ní v redakci těsně po absolvování školy, zatím ještě také plný elánu a vitality, které u mne však – na rozdíl od ní – pramenily z neznalosti a nezkušenosti. Kopance mě teprve čekaly, ale už tehdy jsem se od Zuzany učil, jaksi preventivně, že se člověk nesmí dát a hlavně nesmí zahořknout.
Setkali jsme se v odlišných životních situacích, ale začalo nás spojovat tiché spiklenectví založené na shodě v tom, co máme rádi a co nás naopak štve. Postupně se ukázalo, že obého je poměrně hodně.
Zuzana byla v té době ohromně zkušenou dramaturgyní (jen za těch několik let, která v rozhlase prožila, bylo jich, tuším asi 7, vyprodukovala jako dramaturg a dramatizátor celou řadu inscenací, jež dodnes zůstaly živou složkou rozhlasového repertoáru; vyjmenuju jen namátkou aktovky Červen, Hortenzie, ulehni!, Hrůzostrašná noc, Jako dvě hrdličky, Náhrdelník, Stará hra, Ve stínu doliny…, adaptace her Pan Kobkán vdává dceru, Kačenka z Heilbronnu, Nebožtík Nasredina, dramatizace Balzakova Otce Goriota, přivedla dramaturgicky na svět Hubačovu hru Situace….), v řadě titulů také účinkovala, pravda, povětšinou v menších rolích (ve zvukové ukázce připomínám její květinářku Máňu ze hry Pan Kobkán vdává dceru).
Co však víc – z mého osobního hlediska – byla báječnou a naprosto důvěryhodnou kamarádkou. Nezapomenu na několik svých návštěv při pravidelných pondělcích, jež pro přátele pořádala ve svém bytě, vysoko nad malostranskými střechami v ulici U Lužického semináře… Se Zuzanou bylo možno otevřít jakékoli téma, i to nejniternější. Rozhovory s ní mi přinášely – hlavně o něco později, když už přišly i zmíněné kopance od života – vždycky vzpruhou a často i praktickou pomoc.
Nezapomenu také na setkání v bulharském Sozopolu, na odlehlých písečných plážích, jejichž existenci prozradila jen svým nejbližším kamarádům.
Řada lidí se později pozastavovala nad tím, že Zuzana vzdor oněm úderům, které ji soudruzi počátkem 70. let uštědřili, zůstávala ve straně. Těch důvodů bylo jistě víc, ale já chci k tomuto tématu dodat jen jednu epizodu: když jsem se kdysi podivil nad tím, že ji stále baví účastnit se stranických schůzí, odpověděla mi: kde jinde může člověk těm největším blbcům říct, že jsou to blbci? A Zuzana jim to říkat uměla, dokázala tváří tvář těm nejokatějším blbostem vzdorovat. Věděla, že nesmyslnost systému nezmění, ale věděla současně, že pro uchování vlastní zdravé mysli musí člověk dokázat blbost aspoň otevřeně pojmenovat. I za tuto vlastnost jsem Zuzanu obdivoval a pokud to šlo, snažil se v tomto směru jít v jejích stopách.
