Dovolená v protektorátu: bohatí lázně, dělníci masové rekreace a rebelové tramping
Lidé toužili po odpočinku i za války. Němci zavedli organizovanou rekreaci pro dělníky, aby je odpolitizovali a donutili k větší výkonosti.
Dovolená byla i v protektorátu poměrně běžná věc. „Tady fungoval protektorát, lidi pracovali, byli ve fabrikách. Ale byli lidi, kteří jezdili na letní byty, měli svoje majetky a měli se relativně dobře. Těch lidí nebylo málo, ovšem ti co byli v odboji, takové věci samozřejmě neměli,“ říká publicista Stanislav Motl.
Lidé se snažili žít běžný život. Chodili do práce, večer šli do biografu a samozřejmě toužili i po dovolené. Především ti majetnější jezdili do letovisek - třeba na Máchovo jezero nebo do lázní, například do Poděbrad.
Kolektivní dovolené byly určené hlavně pro zaměstnance ve strategicky důležitých odvětvích. Šlo v podstatě o korupci dělníků různými výhodami. Začaly je prosazovat nacistické úřady. Nejdřív v Německu a později po příchodu Reinharda Heydricha i v Protektorátu Čechy a Morava.
„Ti méně majetní, většinou dělníci, byli organizováni. Vlastně jediná povolená odborová organizace byla Národní odborová ústředna zaměstnanecká. Ta pořádala po německém vzoru to, čemu my dodnes říkáme odborová rekreace,“ vysvětluje historik Jiří Padevět.
První ročník těchto letních pobytů, které měly “odpolitizovat české dělníky“, proběhl krátce před atentátem na Heydricha. Zotavovací akce později nesly jeho jméno. Od rekreací ROH, které se později pořádaly ve stejných místech, se ty válečné příliš nelišily ani programem.
„To znamená organizované masové dovolené na slunných místech. Dopoledne i odpoledne program, mezi tím kolektivní strava. Všechno naplánováno tak, aby mohl český dělník co nejlépe vyrábět tanky pro wehrmacht,“ popisuje s lehkou ironií Padevět.
Vedle toho byly i v době druhé světové války běžně k pronajmutí hostinské pokoje. A také se – i když v omezené míře – provozoval tramping. Trampové jezdili do původních osad, které se nestaly součástí výcvikového prostoru. Volných chvil v přírodě se nechtěli vzdát, i když jim hrozilo nebezpečí.
„Kolem Sázavy včetně Medníku byl velký výcvikový prostor Waffen-SS, takže tam se nejezdilo. Ale jezdilo se na jiná místa, kam to šlo. Byl to určitý výraz svobody,“ připomíná autor obsáhlých publikací o době protektorátu Jiří Padevět.