Don Carlo Gnocchi byl prvním dárcem oční rohovky v Itálii
Silvio Colagrande přišel o většinu zraku v osmi letech, když ho do očí zasáhlo nehašené vápno. Psal se rok 1952, Itálie stále pociťoval důsledky druhé světové války. Mírnit se je snažil také don Carlo Gnocchi, kněz milánské diecéze, který během války sloužil jako vojenský kaplan na ruské frontě. Právě při pohledu na válečné utrpení uzrálo jeho rozhodnutí věnovat se jejím obětem.
Hned v roce 1945 se stal ředitelem institutu pro invalidy v Arosiu a začal přijímat první zmrzačené a válečné sirotky. Později založil síť škol pro invalidní děti a postižené dětskou obrnou.
Jednou z nich byl institut v Inverigu. Právě ten po ztrátě zraku začal Silvio Colagrande navštěvovat jako posluchač ve třetí třídě základní školy. Don Carlo Gnocchi téměř nevidomého chlapce poslal na prohlídku k milánskému primáři oftalmologie Cesarovi Galeazzimu.
„Jediné, co se s tím dá dělat, je transplantovat rohovku. To ale v Itálii není možné. Musel by zákrok podstoupit ve Švýcarsku.“
Zní jeho prognóza. Italské zákony tehdy ještě neumožňují odebírání orgánů z mrtvých těl. Malý Silvio tedy zatím přestoupí do Říma na školu pro nevidomé, kde se naučí Braillovo písmo. V létě 1955 je domluvena transplantace v Švýcarsku.
„Nějakou dobu na to, se don Carlo zastavil cestou z jihu Itálie v Římě. Ten den v poledne jsme se všichni shromáždili v aule, abychom se s ním pozdravili. Všiml jsem si, že i když se usmíval, byl pohublý. Pochopil jsem, že mu není dobře. Týden na to přišla zpráva, že moje operace ve Švýcarsku nebude možná a že musím čekat na nějakou jinou příležitost.“
Vzpomíná Silvio. Carla Gnocchiho pomalu sžírá rakovina. K smrti zesláblý nemocí si k sobě v únoru 1956 nechá přivolat svého dobrého přítele profesora Galeazziho. Ten na setkání vzpomíná ve svém deníku:
„Řekl mi: ‚Cesare, prosím tě o jednu velikou laskavost, neodpírej mi jí. Za pár hodin tu už nebudu. Vezmi moje oči a vrať zrak jednomu z mých dětí, byl bych velmi šťastný.‘ Nikdy na ten okamžik nezapomenu. Nepamatuji si, co jsem říkal, vím, že jsem plakal a že jsem mu to slíbil. Byl jsem vystrašený a dojatý.“
Profesor Galeazzi okamžitě odjíždí, aby z Říma do Milána přivezl malého Silvia. V Římě ho dostihne zpráva o smrti dona Carla.
„Vracel jsem se plný pochyb. Co když se zákrok nepodaří. Co když se s chlapcem nevrátím včas. Jako začátečník jsem si stále opakoval postup zákroku. Co když se mi z rozrušení nepovede odebrat štěp? Myslel jsem na svého pomocníka, doktora Maria Cellotiho, který tou dobou odebíral bulvy z mrtvé tváře otce Carla a děkoval jsem Bohu, že mně tohohle úkolu ušetřil. Později jsem se dozvěděl o potížích, které měl Celotti s policií kvůli tomu, že italské zákony ještě neumožňovali odebírat rohovky mrtvým. Při odchodu z kliniky jeho auto sledovala policie. Ale pak ho nechala jet a tvářila se, že ho ztratila.“
Ráno 29. února transplantoval doktor Galeazzi jednu z rohovek Carla Gnocchiho dvanáctiletému Silviovi Colagrandemu a druhou o pět let starší dívce Amabile Battistello.
„Po operaci za mnou přišlo na návštěvu hodně lidí. Jedním z nich byl i milánský arcibiskup Montini, pozdější papež Pavel VI. Daroval mi medailku, kterou ještě dnes nosím na krku. Je na ní napsáno: Jsem relikvie dona Carla Gnocchiho, Vzdávám slávu Bohu a čest vědě. Nosím jí celý život. Připomíná mi, že otec Carlo byl považován za svatého už v okamžiku své smrti.“
Po několika měsících od zákroku se Silvio vrátil do Inveriga, kde dokončil třetí třídu. Díky navrácenému zraku, i když ne stoprocentně, mohl na univerzitě vystudovat cizí jazyky. Většinu života pak strávil prací pro nadaci Pro Juventute dona Carla Gnocchiho, několik let jako její ředitel.
Transplantace rohovek otce Carla Gnocchiho vzbudila u veřejnosti velkou senzaci a urychlila diskuzi o transplantacích. Vstoupil do ní i tehdejší papež Pius XII., který na setkání s očními lékaři v květnu 1956 přirovnal čin Carla Gnocchiho k příběhu z Lukášova evangelia:
„Když se Ježíš blížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral. (…) Když se přiblížil, Ježíš se ho otázal: ‚Co chceš, abych pro tebe učinil? ‘ On odpověděl: ‚Pane, ať vidím. ‘ Ježíš mu řekl: ‚Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila. ‘“
Diskuze o transplantacích vyústila v Itálii o rok později legislativním nařízením. „Je povoleno odejmutí částí těla zesnulého za účelem terapeutické transplantace v případě, že k tomu dotyčný dal souhlas,“ stojí v něm. Carlo Gnocchi byl v roce 2009 prohlášen v katolické církvi za blahoslaveného.
