Cyril Bouda
Nejsem filosof, ale rozhodně souhlasím s tím, že ležet na břiše a pozorovat broučky je stejně krásné a užitečné, jako ležet na zádech a dívat se na plující oblaka a vesmírnou nekonečnost. Je to stejně důležité, a proto se musíme převracet z břicha na záda a naopak...
Byla by to vlastně malá výtvarná galerie v knížkách, kdybych je měl pokaždé v těch patřičných vydáních ilustrované jedním malířem: právě Cibulovy Nové pražské pověsti Máchův Máj, Andersenovy Pohádky, Branaldova Stříbrná paruka, samozřejmě Gulliverovy cesty Jonathana Swifta nebo Čapkovy Povídky z jedné a druhé kapsy a Nerudovy Malostranské povídky - osudy malostranských figurek a postaviček jsem si nechal až nakonec, protože šedovlasý malíř vysoké štíhlé postavy, který všechny ty knížky ilustroval, kdyby žil v minulém století, klidně by se mohl stát hrdinou Nerudových příběhů.
Malíř a ilustrátor Cyril Bouda (14.11.1901 - 29.8.1984) totiž bydlel v červeném barokním domku na úpatí Petřína s krásným výhledem na Hradčany a nebo dolů na kostel sv. Mikuláše a Malou Stranu... Uvnitř domu ulpěl pohled návštěvníků především asi na stolku plném rydel, tužek, štětců a per a taky desítek výtvarných nápadů. A na zahradě toho kouzelného barevného království amatérský flétnista často muzicíroval se svými přáteli, mezi nimiž nechyběli malostranský soused herec Josef Kemr nebo malířův pečlivý hudební učitel prof. Václav Žilka. Na flétnu začal Cyril Bouda hrát, podle vlastních slov: když byl mlád osmačtyřicet let. A když se ho novináři ptali, jestli v něm hudba probouzí výtvarné motivy, obrazy, usmál se: to já nevím, já totiž hudbu nevidím, já ji poslouchám.
O malířském talentu Cyrila Boudy bylo možná rozhodnuto už mnohem dřív, než kdy vůbec poprvé vzal do ruky první pastelky. Tatínek Cyrila Boudy byl profesorem kreslení, maminka z uměleckého rodu Suchardů, dědeček sochař a kmotrem byl Cyrilu Boudovi k dovršení toho všeho dávný rodinný přítel malíř Mikoláš Aleš. Na AVU potom Cyril Bouda studoval pod vedením prof. Maxe Švabinského. Výtvarnému rukopisu Cyrila Boudy nechyběl ani jemný pocit lyrika, a le ani osobitý smysl pro humor a třebaže nejznámějšími zůstávají asi knižní ilustrace Cyrila Boudy (knížek, které svými obrázky doprovodil bylo skoro celých sedm stovek a pokaždé to byl důstojný kavalírský výtvarný doprovod), vedle toho patřilo jeho umění i mnoha dalším výtvarným technikám - malířským plátnům a akvarelům (Jičínsko, Český ráj, Dalmácie), grafikám, vitrážím, známkové tvorbě a na konci života např. taky gobelínům. A tak je příjemné si chvíli jenom tak posedět třeba v kavárně hotelu Internacionál v Praze Dejvicích pod gobelínem Cyrila Boudy s jeho milovanými pražskými motivy (Praha je nejkrásnější město na světě... a hned potom Florencie), stejně jako se podívat do sluníčka přes ta tři okna, která vyzdobil mozaikou v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Rozhovory poskytoval novinářům Cyril Bouda jenom zřídka, měl svoji zásadu, kterou naštěstí občas porušil, třeba když měl hudební posezení se svými přáteli, pábiteli : Nemám rád mluvení, mluvím nerad. Ať se lidi koukají na moje obrázky, není o nich potřeba nic povídat. Jestli nic nevykoukají, tak jsou špatné.
ČRo 2 - Praha, Dobré jitro, po - pá 7.35