Člověk a zvíře II.

Člověk nehraje jen roli univerzálního nepřítele a kupodivu se může stát i partnerem a příslušníkem některého druhu zvířat. Při jakémkoli chovu zvířat doma i v zoologických zahradách bychom si měli uvědomit, jaké povinnosti i rituály z úlohy zvířecího partnera pro nás vyplývají. Chceme-li zabránit různým nedorozuměním, je nutné se pečlivě naučit pozdrav, komunikaci i sociální zvyklosti chovaného druhu zvířete.

Představy, že krotké zvíře vám nikdy neublíží, jsou zejména u velkých savců velmi naivní a mohou končit těžkým zraněním. Zvíře v člověku vidí i sociálního partnera, někdy dokonce vážného rivala při rozmnožování a stejně nebezpečná je i role přímého sexuálního partnera, pro což většinou nemá člověk dostatečné tělesné předpoklady. Naprosto přehlíženou skutečností, lze říct i biologickým zákonem, je majetnický vztah každého zvířete k životnímu okrsku čili teritoriu. Pouhý vstup člověka jako cizince či rivala do jím vlastněného území vyvolává zvýšenou agresivitu a končí často obranným útokem.

Kdo chová doma psa či kočku, jistě už poznal, že v bytě si náš mazlíček zákonitě zabere určitý prostor, který považuje za svůj soukromý majetek. Vlastnit určitý majetek, který patří jen jemu, je biologickou nutností platnou nejen pro lidi, ale i pro ptáky a savce. Z tohoto důvodu jsou všechny socialistické líbivé ideje o společném majetku u zvířat i u lidí neuskutečnitelné.

U samců zvířat, která považují člověka za sexuálního partnera, se nebezpečí střetů zvyšuje zejména v době rozmnožování. Jeleni, kteří mají říji svázanou s určitou dobou, přestanou být náhle krotcí a na člověka nebezpečně útočí. U samců lva, kteří se nechají od ošetřovatele škrabat a hladit, stačí, aby jen jediná lvice byla v říji, a v tom okamžiku se k nám chovají útočně a nepřátelsky. Tygři vyjadřují své přátelství mnohem nápadněji. Když se dva tygři, ať samci či samice, navzájem uvidí a potkají, pozdraví se vzájemným frknutím. Podobně zdraví i každého známého člověka. Uzavřel jsem trvalé přátelství s několika tygry a vždy mě velmi potěšilo, že mě zdaleka poznali a objevili mezi desítkami návštěvníků a slušně pozdravili, což jsem samozřejmě po tygřím způsobu opětoval. Podobných pozdravů mají samozřejmě zvířata mnohem více, například čápi včetně člunozobců známého člověka zdraví klapáním zobáku. Při nuceném odchodu z pražské ZOO mě na rozdíl od mnohých lidí spřátelená zvířata nikdy neváhala pozdravit. Bylo to pro mne obrovskou životní posilou a zároveň jsem poznal, že nejkrásnějšího sociálního daru - přátelství - si zřejmě zvířata více považují.

Pro udržení dobrých vztahů mezi člověkem a zvířetem si je nutno uvědomit, že se musí respektovat i vrozené potřeby či zvyklosti jednotlivých druhů, které určují vzájemné vztahy. Zvířata totiž dělíme na dvě základní skupiny. Jedna z nich miluje blízký tělesný kontakt a říkáme jí kontaktní, druhá si naopak vždy snaží zachovat mezi jedinci stejného druhu určitou individuální vzdálenost. Kupodivu tuto biologickou zákonitost respektovali a respektují daleko více čínští a japonští výtvarníci, kteří jsou v mnohem hlubším kontaktu s přírodou než jejich evropští kolegové. S příchodem podzimu se o tom lze velmi snadno přesvědčit: dětské slabikáře i televizní večerníčky charakterizují příchod tohoto ročního období více či méně stylizovanými obrazy na drátech sedících vlaštovek. Zatímco v přírodě si jednotlivé vlaštovky mezi sebou na drátě udržují několikacentimetrový odstup, výtvarníci je k sobě na drátě těsně přitisknou jako navlečené korálky. Většina ptáků patří vysloveně k distančnímu typu a udržují mezi sebou viditelný odstup. U pěnkav měří tento odstup u samců až 25 cm, zatímco tolerantnějším samicím stačí jen 7-12 cm. Mezi distanční ptáky patří rackové, plameňáci, dravci, ze savců zejména přežvýkavci, přestože jako antilopy či buvoli žijí ve velkých stádech. Ve velkých společných kravínech, kde jsou k sobě zvířata doslova natlačena, se zřejmě krávy necítí příliš spokojeně. Z ryb patří k distančnímu typu lososi, pstruzi a štiky.

Zvířatům této kategorie je tělesný dotyk nepříjemný, což bohužel nedodržují mnohé dámy, které muchlají kanárky v ruce, hubičkují je a nepočítají, kolik času bude muset jejich mazlíček věnovat tomu, než se mu podaří pocuchaná pera opět pracně urovnat. Pocuchat ptákovi peří je to nejnepříjemnější, co mu můžete udělat.

Druhému, kontaktnímu typu zvířat je tělesný dotek naopak vysoce příjemný. Patří k němu prasata, hroši, většina hlodavců, poloopic, opic, z ptáků papoušci, kruhoočka a myšáci, z plazů želvy a někteří ještěři, z obojživelníků mloci a z ryb úhoři a sumci. O tom, že nezáleží na povrchu těla, svědčí skutečnost, že nejkontaktnějšími zvířaty jsou i bodlinatí ježci a dikobrazi. V zoologických zahradách vidíme dikobrazy pravidelně v jejich ubikacích natlačené při spánku těsně na sebe. O tom, jak málo zvířata skutečně známe, svědčí i úprava takové dikobrazí nocležny, kterou jsem viděl v jedné zoologické zahradě. Ta ustoupila stálé kritice tlaku agresivních ochranářů, kteří volali po větším soukromí jednotlivých zvířat, aby se zamezilo vzájemnému bodání při odpočinku. Zřejmě nedokonale poučené vedení s tím souhlasilo a společnou ubikaci pro pohodlí dikobrazů rozdělilo na čtyři separátní pokojíčky. Dikobrazi však tuto sociální úpravu nepochopili a díky své přirozenosti se všichni natlačili jen do jednoho oddělení a ostatní zůstala prázdná. Bohužel si nikdo nevšiml, že dikobrazi při spánku mají ostny, stejně jako při páření, těsně přitažené k tělu.

Uměle odchovaná zvířata si člověka dokonce vtisknou jako svého rodiče. I při umělém odchovu nemůžeme jen spoléhat na to, že se novorozená mláďata budou podřizovat našim představám. Malý tygr, medvěd, hyena či vlk vyžaduje stejný vrozený ceremoniál, jaký očekává od své matky. Ta před kojením musí jazykem masírovat otvory vyměšovacího ústrojí a teprve potom je mládě schopno vymočit se a vykálet. Samozřejmě člověk matčin jazyk nahrazuje vatou namočenou do vlažné vody. Také představa, že zvířecí matky kojí mláďata ve zcela přesných 2- 3hodinových intervalech, neplatí pro každý druh zvířete. Zajíc, kterého jsem choval odmalička, vypil největší množství mléka až za soumraku a během dne většinou mléko odmítal. Svérázný způsob kojení, kterému se člověk musí přizpůsobit, mají jihoasijské tany, které stojí na přechodu mezi hmyzožravci a poloopicemi. Samice navštěvuje úkryt s mláďaty, zřejmě aby ho neprozradila, jednou za dva až tři dny a napumpuje do mláděte tolik mléka, že je změní v chlupatou kuličku. Shodně musíme o tany pečovat i při umělém odchovu. U velkých přežvýkavců je nutné si uvědomit, že během sání mládě dost razantně tluče hlavou do mléčné žlázy, aby ji účinně masírovalo, což zejména pro "kojícího" muže může být dosti bolestivé. Také jednotlivé skupiny krmivých ptáků mají rozdílné způsoby krmení, které musíme napodobovat. Primáti mají vrozené se hned po porodu přichytit matčiny srsti a vyžadují i od chůvy, aby ho nosila. Vychovat malého klokana znamená se na několik měsíců opásat vakem z neprůhledné látky. Některým mláďatům i nekrmivých ptáků musíme podobně, jako to dělají rodiče, potravu v prvých dnech ukazovat v pinzetě, která hraje roli zobáku rodičů.

Lidmi vychovaná mláďata samozřejmě ztrácejí strach před člověkem, který je pro ně nejen rodičem. V mnoha případech se zvíře dobrovolně zařazuje mezi lidi a zvířat vlastního druhu se bojí a vyhýbá se jim. Šimpanzí samičky Viki a Washoe odchované lidmi se dokonale poznávaly na fotografiích, dokonce okamžitě napodobovaly gesta na nich zachycená. Washoe, s kterou se dalo komunikovat řečí hluchoněmých, své fotografie zařazovala mezi fotografie lidí, naopak fotografie ostatních šimpanzů považovala za zvířata. Matka orangutaního samečka Kamy v pražské ZOO při porodu vinou těžké srdeční vady uhynula a Kama se také stal spíše člověkem než orangutanem. Když byl tři roky starý, poslali jsme ho do ZOO v Rostocku, kde měli stejně starou samičku. Přestože měl Kama výbornou péči a dohlíželi na něho i pediatři, stále vykazoval problémy s výživou, byl netečný ke hrám, a tak nezbylo, než si ho odvézt zpět do Prahy, protože v Rostocku veškerá lékařská péče nenesla žádný výsledek. Jakmile se objevil v pražské ZOO, každého známého nadšeně objímal a byl by se nejraději celý den nosil. Všechny trávicí problémy naprosto ustaly a stal se opět veselým a přátelským zvířetem. Přestože jsme se snažili nalézt Kamovi vhodnou partnerku, s kterou si mohl do sytosti hrát, ztráta známých lidí způsobila větší stesk a z něho vyplynuly i všechny jeho trávicí problémy.

Uměle odchovaná zvířata, která si vtiskla člověka jako svého partnera, je často velmi těžké zapojit do skupiny zvířat svého druhu. Proto je o mnoho lepší nezkušené samici po porodu pomáhat, mládě uměle krmit, ale zároveň zachovat mláděti denní kontakt s jeho skutečnou matkou. Mnoho zranění způsobuje doma uměle vychovaný srnec po dosažení pohlavní dospělosti. Nemá před člověkem sebemenší strach a jeho agresivita stoupne natolik, že začne lidi tvrdě napadat. Záleží na člověku, zda si i v této situaci dovede udržet pozici vedoucího jedince, odborně se jí říká superalfa, což se nedá docílit pouze krmením a hlazením. Krásný příklad změny chování uměle odchovaného zvířete jsem měl možnost vidět v zoologické zahradě v Basileji. Tato zahrada měla vynikající odchovy goril a orangutanů, za což vděčila hlavně vedoucímu ošetřovateli, jehož styk se zvířaty byl jedinečný. Ošetřovatel nebyl žádný silák, ale dokonale znalveškeré projevy lidoopů a i k dospělým jedincům bez problémů vstupoval do výběhů. Zvířata k němu měla naprostou důvěru a na druhé straně tento pán měl u všech plnou autoritu. Když se samici gorily Achille narodilo prvé mládě, a tehdy to byla světová senzace, ošetřovatel k ní vlezl do výběhu, ona mu podala mládě, které zvážil a důkladně očistil od plodových obalů. Stejně přátelské vztahy měl tento ošetřovatel i se skupinou orangutanů, které vládl mohutný, téměř devadesátikilogramový samec. Po uvítání a nakrmení tento samec dodržoval určitý ceremoniál, s ošetřovatelem si chvíli hrál. Pověsil se za nohy na silný nosník, vzal drobného pána rukama v podpaží a pomalu ho houpal. Tato idyla skončila tím, že vedoucí ošetřovatel vážně onemocněl a strávil téměř dva měsíce v nemocnici. Za doby jeho nepřítomnosti vyrostly orangutanímu samci podél tváří mohutné vazivové záhyby a na hrdle se mu objevil rezinanční vak, díky jemuž orangutaní samci zpívají. Změnilo se i jeho chování. Stal se jediným vedoucím celé skupiny a svou suverenitu dával najevo všem ošetřovatelům. Když vedoucí ošetřovatel znovu nastoupil, viděl na vlastní oči, že svou nadřazenost nadobro ztratil a při obrovské síle orangutaních rukou by souboj o bývalé postavení skončil jistě jeho prohrou. Také pražský orangutan Kama byl dlouho mladíkem bez postranních tvářových valů a hrál si s lidmi, znak dospělosti orangutaních samců získal dost pozdě.

Podobně jako my můžeme poznat individuální vlastnosti určité zvířecí osobnosti, jsme i my zvířaty děleni a oceňováni podle zvířecích parametrů. V podstatě lze zvířata označit jako tvory mnohem konzervativnější, než jsme my lidé. Doslova lpí na dodržování přijatého denního programu a veškeré odchylky nesou s výraznou nelibostí. Kdybychom se jednou skutečně stali planetou opic, první věc, kterou by primáti asi naprosto vymýtili, by bylo odborářské hnutí. V zoologických zahradách to s sebou totiž nese stálé střídání ošetřovatelů, kteří musejí dodržovat pracovní dobu a jejich zvířecím přátelům někdy dost chybějí.