Cesta na sever

16. červen 2008

Zázemí luxusního hotelu Apollo jsme opustili 6. prosince kolem 6. hodiny ranní. Ačkoli v Indii neplatí čas absolutní, ale tzv. pružný nebo napínací (anglicky "stretchable"), dorazil náš nový řidič Anant Khot včas a naopak my jsme se neubránili malému zaspání a zpoždění.

Ještě za tmy jsme naložili naše zavazadla a vyrazili k sídlu BNHS dobalit zbytek vybavení. Bylo k půl sedmé, do svítání chyběla hodina a město pomalu ožívalo. Po protějším chodníku uháněli do školy dva bratři - ve školních uniformách a s aktovkami na zádech. Vyučování začíná v osm nebo devět hodin, jak daleko je asi jejich škola?

Protože základní školní docházka je v Indii povinná, mohou získat základní vzdělání i děti rodičů, kteří nemají dost prostředků např. na autobus. Bohužel ale mnoho takových raději posílá svoje potomky za prací, aby přinesli do rodinného rozpočtu alespoň nějaké peníze.

Cesta na sever

Do Akoly

Vyrazili jsme tedy na sever po silnici - 174 z Bombaje do Nashiku. Našim cílem byla nicméně až vzdálenější půlmilionová Akola. Právě tam totiž místní ornitologové už druhým rokem pozorovali zimující skupinu čápů černých. Ještě před dvěma dny tam napočítali celkem 6 ptáků. Našim cílem bylo lokalitu obhlídnout, zjistit místní možnosti pozorování a v případě potřeby odjet na jiné místo.

Takhle se staví silnice

Přejeli jsme mosty přes moře, které spojují Bombaj s pevninou a pokračovali kolem nekončících slumů dál na sever. Na okraji města jsme naložili Girishe a já jsem se začala těšit, až konečně vyjedeme ven ze zástavby a civilizace do pravé indické přírody.

To se ovšem bohužel za celou jeden a půl dne trvající cestu nestalo. Indické silnice představují tepny, po kterých proudí potraviny, látky a ostatní nejrozmanitější druhy nejen spotřebního zboží ze severu na jih a zase zpátky. Jsou to mnohdy jediné dopravní spoje, proto se veškerý život koncentruje u jejich břehů. Těžko říct, kde začíná jedna vesnice a kde končí jiná, protože mezi nimi se vine pás restaurací a odpočívadel, prostě lidí, jejich živností a domovů.

Snídaně v Nasiku

Snídaně v Nasiku

Snídaně nás ten den čekala až poměrně pozdě dopoledne. Zastavili jsme v Nasiku, ve městě na svaté řece Godavari. Podle průvodce je Nasik městem, kde neujdete víc než pár kroků, aniž byste nenarazili na exotický chrám. Právě sem se podle staroindického eposu Rámajana uchýlil Ráma a jeho věrná žena Síta, poté co je Rámův královský otec vyhostil. A bylo to právě tady, kde Lkshamana odřízne nasika - tedy nos sestry démona Rávany. Odtud také jméno města - Nasik. Každých 12 let hostí Nasik Kumbh Mela, což je pravděpodobně největší náboženské shromáždění na světě. Další se bude konat v roce 2019. Škoda, že my jsme nic z toho v Nasiku neviděli a po snídani jsme vyrazili dál na severo-východ, přes Malegaon do Dhully a Jalgaonu.

I když jednu zkušenost s Nasikem přece jen máme. Protože nadmořská výška 600 m. n. m., klima a zdejší půdy jsou velmi podobné podmínkám v Bordeaux, je tato oblast velmi vhodná pro pěstování vinné révy.

Indie z rychlíku

Pohodlně jsme se usadili ve voze. Za okénky se odehrávalo snad nejzajímavější divadelní představení, jaké jsem kdy sledovala. Obyčejný den v Indii. Na silnici se toho člověk hodně dozví. Jste například svědky toho, jak dole u potoka perou ženy prádlo a pak ho přenáší domů na hlavách v kovových mělkých mísách a jak pak suší dlouhé pruhy pestrobarevných látek na plotě ve všem tom prachu, který auta na silnici víří. Jiné ženy jsme viděli přenášet ve stejných mísách stejným způsobem štěrk na stavbu silnice. Muži poháněli dobytek nebo prodávali nejrůznější druhy zboží u silnice. U silnice vidíte i děti. Děti různého věku v různých školních uniformách, podle oblasti, kde se právě nacházíte, jak čekají na autobus domů. Vidíte spoustu lidí na korbách náklaďáků a přemýšlíte kam asi jedou, jestli je to pohodlné, co si myslí oni o nás, když si každý pohodlně sedíme na svém sedadle, a o čem asi přemýšlejí, když jejich zájem zrovna nepoutají podivní běloši. Trápí je problémy v rodině, peníze, práce, nebo rozjímají o náboženské tematice? A co když jsou stejně jako já uneseni překotnou a inspirující pestrostí života kolem? Asi jak koho a jak kdy, jak už to bývá. A pak taky vidíte na úplně stejné korbě podobného náklaďáku dobytčata, co míří na jatka a rozum vám zůstává stát, když Girish prohlásí, že vozit tolik zvířat je nezákonné, protože podle norem už je to týrání.

Z okénka jsme si prohlédly vinice u Nasiku, o několik desítek kilometrů dál se to kolem silnice hemžilo červenou cibulí a ještě severněji pak vozy s obrovskými náklady bavlny.

Čekání na oběd kdesi na cestě

Večeře v Jalgaonu

Po cestě jsme zastavili ještě několikrát. Na oběd a potom na čaj po obědě. Večeře už nás čekala v Jalgaonu. Ubytovali jsme se v hotelu Krishna a potom vyrazili hledat restauraci, kde servírují dobré jídlo a na ochutnání také nějaké místní pivo.

autor: Hana Staňková
Spustit audio