Češi v ohrožení! Takhle vysílal rozhlas v dobách krize
Velká hospodářská krize v první polovině třicátých let
Rozkvět první Československé republiky byl po roce 1929 silně zasažen hospodářskou krizí. Vzrostla nezaměstnanost, strádaly statisíce lidí, začala být zpochybňována demokracie…
Do druhého desetiletí své existence vstupovala mladá republika poměrně optimisticky. Rok 1929 se nesl především ve znamení oslav Svatováclavského milénia, po téměř šesti stech letech byla dostavěna, slavnostně vysvěcena a otevřena Katedrála sv. Víta. Hospodářská kondice státu byla hodnocena pozitivně. Bývalý ministr zahraničního obchodu Rudolf Hotowetz ve své přednášce, jejíž zvukový záznam si můžete níže poslechnout, vnímal zhoršení obchodní bilance v prvních měsících tohoto roku jako přechodný jev. V rozhlasovém vysílání určeném československému dělnictvu byl 25. prosince 1929 – tedy dva měsíce po burzovním krachu na Wall Street – kvitován vysoký životní standard amerického dělníka. Senátor Gustav Habrman přál u mikrofonu na Nový rok 1930 spoluobčanům další pokrok ve státní, společenské a hospodářské oblasti, jež „způsobí, aby štěstí a blahobyt vzrostly na nejvyšší stupeň.“
Právě v průběhu roku 1930 se ovšem v Československu začalo projevovat znepokojení nad projevy hospodářské krize. Jedna z květnových rozhlasových relací pro dělnictvo informovala o růstu nezaměstnanosti, když například v severních Čechách klesl oproti dubnu počet pracovních míst o 16 %. Naplno se ovšem krize projevila až v roce 1931 a trvala několik let. V Archivu Českého rozhlasu se bohužel nedochovaly zvuky, které by celou krizi dokumentovaly takříkajíc „zdola“. Chybí nám rozhovory s nezaměstnanými či reportáže ze zprostředkoven práce. Přinášíme Vám však proslovy více či méně známých osobností, které problém dobové hospodářské krize vřazovaly do často překvapivých kontextů.
Hospodářská krize a nezaměstnanost
Jedním ze společensky nejpalčivějších průvodních jevů celé krize byla vysoká nezaměstnanost. Roku 1929 bylo v Československu „pouze“ 42 tisíc lidí bez práce, avšak jejich počet za dva roky stoupl na 291 tisíc. Nejhorší byl rok 1933 – téměř tři čtvrtě milionu nezaměstnaných. Poté počet lidí bez práce velmi pozvolna klesal, ač jich v roce 1938 bylo stále čtvrt milionu. Mnohé názory na řešení problému nezaměstnanosti zazněly v letech krize také ve vysílání Československého rozhlasu. Otakar Sulík vkládal roku 1932 naděje do mezinárodní spolupráce na poli sociální spravedlnosti, pracovních úmluv i obecnější humanizace dělnického života. Institucionalizaci a záštitu těchto idejí spatřoval v Mezinárodní organizaci práce, jejíž ředitel Harold Butler navštívil v listopadu 1932 Československo. Jeden z nejvýznamnějších prvorepublikových ekonomů a několikanásobný ministr financí Karel Engliš viděl roku 1934 lék na nezaměstnanost jinde, a to v obnově domácí podnikatelské činnosti. Nově vzniklý kapitál měl být udržen v soukromé sféře a neměl být odčerpáván státem. Vše mělo navíc přispět k obnově a stabilizaci peněžního trhu.
Hospodářská krize a děti
Spolu s nezaměstnanými se krize dotkla jejich rodin. Podle odhadů se celkově jednalo až o tři miliony lidí, a to včetně statisíců dětí. V rozhlasové diskuzi, jež byla vysílána v prosinci 1934, upozornila Helena Švehlová-Černá na ohrožení mládeže podvýživou. Společnost se však neměla spokojit pouze se zajišťováním jídla pro nejmladší. Hrozilo totiž, že si děti z hospodářské krize odnesou do života také těžké šrámy na duši. Velký úkol tak Švehlová-Černá spatřovala v tom, aby byla dětem vrácena důvěra v člověka a mezilidské mravní hodnoty. V podobném duchu hovořil do mikrofonu již o rok dříve právník a politik Jan Krčmář. Mravní a společenská kultura národů se podle něho měří podle péče a starosti o děti, které jsou zárukou národní budoucnosti. Optimistický precedens nalezl Krčmář v zaopatřování dětí za první světové války: „Lze čerpati naději, že česká srdce se rozhoří i nyní, když statisíce našich dětí trpí zimou a hladem.“
Hospodářská krize a demokracie
Je známou skutečností, že v dobách společenského ohrožení bývá zpochybňována legitimita demokracie. Ta je často prohlašována za viníka současných nesnází a za neschopnou je vyřešit. Nejinak tomu bylo za Velké hospodářské krize a mnohé osobnosti před tímto trendem u mikrofonu Československého rozhlasu varovaly. František Mimra roku 1932 uznal, že se dělnictvo oprávněně cítí jako odstrčená třída, zkritizoval libovůli průmyslníků a prohlásil, že současná opatření státu na pomoc dělníkům jsou nedostatečná. Zároveň ale varoval před revolučními pokusy o svržení demokratického řádu, který měl být spíše reformován na základě hlubších mravních zásad. Ministr zahraničí Edvard Beneš v dubnu 1933 – tedy pár měsíců po převzetí moci nacisty v sousedním Německu – apeloval na všechny spoluobčany, aby v sobě posilovali důvěru a klid, čímž posílí i celou československou demokracii. Podle Beneše musí Československo svou demokracii uchovat a prohlubovat. To je jeden z jeho historických úkolů, jímž přispěje celoevropskému boji o pokrok a demokratický řád.
Hospodářská krize a spásnost optimismu
Mnohé příspěvky, které Československý rozhlas šířil éterem po republice, se pokoušely posilovat optimismus a víru v dobré konce. Poučný je v tomto případě proslov Richarda Krofty z roku 1932. Předseda Svazu československých spořitelen povzbudil obyvatelstvo filosoficky laděnou řečí, v níž zdůraznil, že svět není zcela černý. Lidé by se prý měli s důvěrou soustředit také na jeho světlé momenty, měli by rozvíjet chuť k životu a věřit v překonání krize. Zároveň Krofta varoval před zhoubným vlivem přílišného pesimismu: „Brzdí možnost nápravy, poněvadž bez naděje na úspěch není chuti k činu.“
Hospodářská krize jako šance – TGM
Nebyl by to Tomáš Garrigue Masaryk, kdyby své úvahy o hospodářské krizi nevztáhl k těm nejširším obzorům. Souviselo to s jeho pojímáním společnosti, života a politiky „pod zorným úhlem věčnosti“. V rozhlasovém archivu se dochovala nahrávka z 28. října 1931, na níž v audienční síni Pražského hradu u příležitosti třináctých narozenin ČSR představuje Masaryk své názory v této věci. Prezident vyzvedl vysokou hospodářskou kulturu a pracovitost československého lidu jako jistot zajišťujících překonání krize, podpořil uskrovňování i škrty ve státním rozpočtu. Zároveň však zdůraznil, že krize nebude překonána pouze hospodářsko-finančními opatřeními, nýbrž musí být nasazena i mravní energie všech národů. V překonání krize totiž viděl šanci na novou, lepší budoucnost jak uvnitř národů a států, tak v jejich vzájemném poměru: „Je na čase, aby politika a celý život stal se opravdovějším, aby přestala bezstarostná povrchnost a pohodlná lhostejnost, aby nejen politika, nýbrž celý život byl opravdovější, čestnější, duchovnější.“
Pár otázek závěrem
Ve většině výše zpřístupněných archivních nahrávek zaznívaly především idealistické návody, které východisko z Velké hospodářské krize spatřovaly v nehmotných fenoménech, jakými jsou víra, odhodlání či mravnost. Budeme je hodnotit jako nemístnou naivitu a politicky motivovanou taktiku, jimiž mohli řečníci odvádět pozornost od skutečných problémů? Nebo je budeme vnímat jako důkaz širokého rozhledu řečníků a jejich hlubokého promýšlení osudů národa, jenž se neměl spokojit s pouhým biologickým přežitím, nýbrž měl z krize vyjít lepší, silnější a lidštější?
Literatura:
Zdeněk Kárník: České země v éře První republiky. Československo v krizi a v ohrožení (1930–1935). Praha 2002.
Jakub Rákosník, Jiří Noha: Kapitalismus na kolenou. Dopad velké hospodářské krize na evropskou společnost v letech 1929–1934. Praha 2012.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
