Budete se smát, že nemůžu spát
Rok 1961 byl – alespoň, co se rozhlasového vysílání týče – rokem vzniku dalších nových pořadů, které se později staly do velké míry legendami, které svojí oblibou překonaly hranice roků, vysílaly se po celá desetiletí a byly zprvu nenápadným, později zřetelným signálem postupného tání dosud značně sešněrovaného společenského s kulturního života.
V roce 1961 vznikl například pořad Piš a slyš a poprvé byl vysílán Hajaja. Rok následující, tedy rok 62, přinesl první vysílání Štuchalovy Šťastné cesty, stejně tak jako počátek vysílání na velmi krátkých vlnách na stanici Československo 2. A ve stejném roce 1962, těsně před Vánocemi, dostal v Československém rozhlase také prostor do té doby sdělovacími prostředky nepříliš vyhledávaný vynikající komik, spisovatel a divadelní šéf – Jan Werich.
V pořadu, který ovšem nedoznal mnoha pokračování, v pořadu, který Werich pojmenoval po jedné z méně známých písní Osvobozeného divadla Budete se smát, že nemůžu spát, seznamoval herec tehdejší posluchače s historií svých, Voskovcových a Ježkových písní – a to těch všeobecně známých, ale i těch, které v povědomí posluchačů příliš pevně nezakotvily. Werichovo vyprávění bylo plné jeho osobitého humoru, přinášelo současně celou řadu informací, jež byly často pro ctitele umění dvojice V+W objevem.
