Březen - opravdu za kamna vlezem?

Tento výklad je zřejmě pravděpodobnější než jiný dost rozšířený názor, jehož původ je nutno hledat už u českého vzdělance a humanisty druhé poloviny 16. století a počátku 17. století Natanela Vodňanského z Uračova. Ve své knize s obšírným názvem Široký plac nebo zrcadlo světa, tj. živý kontrfekt nesčíslných bíd lidského pokolení, vytištěné roku 1605 v Praze, Vodňanský uvádí, že název třetího měsíce v roce pochází od březích toho času zvířat, pro správnost prvního výkladu však více svědčí skutečnost, že od břízy odvozují jméno pro tento měsíc v roce i jiné slovanské i neslovanské národy, u kterých je navíc jeho odvození od slovního základu označujícího březost zvířat zcela vyloučeno.

Březen je však především měsícem počátku astronomického jara. Přesto v lidové meteorologii převládá stále oprávněná nedůvěra k povětrnosti tohoto měsíce. Proto nejedna lidová pranostika upozorňuje na to, že studené i nepříznivé počasí u nás v březnu ještě zdaleka nebude končit: Březnové slunce má krátké ruce. - Březnové slunce chce i nechce. - Zima často ještě do března strká hlavu a někdy je docela zalehne. - V březnu vítr z břízy fouká. - I když pluh v březnu zemi ryje, přeci zima ještě žije. - Březen, na pec si vlezem.

Proto byl našimi předky zcela s mimořádnou pozorností očekáván nástup tzv. mariánského jara, ke kterému dochází s poměrně velmi vysokou pravděpodobností 70 až 80 procent na konci druhé březnové dekády, a které většinou přetrvává až do prvních dubnových dnů. V období mariánského jara je den už delší než noc a průměrná dlouhodobá denní teplota podle meteorologické observatoře v pražském Klementinu v mariánském jaru dosahuje sedmi stupňů. To má bezprostředně i ten důsledek, že právě v tomto prvním období časného jara u nás končily oblevou a táním i ty vůbec nejtužší a nejvleklejší zimy v historii.