Břehouši - mistři dálkových letů
Sluneční energií poháněné letadélko Zephyr britské společnosti QinetiQ se udrželo ve vzduchu plných 82 hodin a díky tomu mu patří neoficiální světový rekord. Kam se však hrabe tenhle výkřik techniky, vyrobený pomocí kosmických technologií, na břehouše rudého. Vedle 30-ti kilogramového Zephyru s rozpětím křídel 18 metrů by se čtvrtkilový břehouš skoro ztratil. Leteckým výkonem jej však zastíní.
Na cestě z aljašských hnízdišť do novozélandských zimovišť urazí za 8 dnů bez jediné přestávky skoro 12 tisíc kilometrů. Hravě tak překoná obdivuhodné výkony kulíků hnědokřídlých, kteří na tahu z Nového Skotska do Jižní Ameriky urazí nonstop 4 tisíce kilometrů. Trumfne i jespáky rezavé, kteří na tahu z Nizozemí na sibiřský poloostrov Tajmyr urazí najednou vzdálenost skoro 5 tisíc kilometrů. Ještě před půl stoletím se zdálo vědcům nemožné, že by tažní kolibříci dokázali přeletět na jeden zátah 860 km široký Mexický záliv. Břehouš posunul hranici ptačích možností na neuvěřitelné hodnoty.
Nejnovější sledování naznačují, že v klubu extrémních ptačích vytrvalců nemusí zůstat osamocen. Jespáci klínoocasí zdolávají na svých tazích ze sibiřských hnízdišť do Austrálie obdobnou vzdálenost. Také oni si při dálkovém letu ani na chvilku neodpočinou. Podobné výkony na první pohled popírají přírodní zákonitosti. Kde se vezme v malém ptačím těle energie k tak impozantnímu výkonu?
Úsporné využití energie
O enormní námaze břehouše svědčí jasně fakt, že během své cesty výrazně zhubne. V cíli má částečně silně atrofované střevo, protože jeho sliznici stráví a získanou energii použije k letu. Zmenší se mu dokonce i létací svaly. Tajemství břehoušů spočívá v tom, že vynakládají energii velmi úsporně. Každou hodinu letu ztrácí pták asi 0,4 % své tělesné hmotnosti. To je nejnižší hodnota, jakou vědci u aktivně létajícího živočicha naměřili. Například tažný kolibřík zhubne každou hodinu letu o 2 % své tělesné hmotnosti. Podobně jako další ptačí tuláci se i břehouš krmí před dlouhou poutí kaloricky vydatnou potravou, například mořskými korýši, a je tak doslova nadopovaný energií.
Břehouš rudý má pro dlouhý nonstop let bezmála dokonalou tělesnou stavbu i funkce. Například jeho dlouhá a poměrně úzká křídla jsou pro dálkové lety přímo ideální. Na druhé straně jsou obdobně disponovaní i mnozí další ptáci, kteří tak extrémního výkonu schopni nejsou. Není pochyb o tom, že se břehouš pohybuje na hranici možností svého organismu. I zdánlivě malá komplikace pro něj může mít fatální následky. Do potíží by se břehouš dostal například kdyby zabloudil a cestu by si zbytečně prodloužil. To se ale nestává.
Navigace
Jak se břehouši během svého rekordního letu orientují, není známo. Ptáci jsou schopni během letu využívat k navigaci hvězdy, Slunce i Měsíc. Mnozí si udržují velmi dobrý přehled o zdolaných vzdálenostech na základě vnitřní biologické časomíry. Řídí se však i magnetickým polem země a někteří používají k orientaci dokonce čich. Jednotlivé typy vnitřních kompasů si průběžně kalibrují. Například v noci táhnoucí drozdi si každý večer podle zapadajícího slunce seřídí svůj vnitřní magnetický kompas, který jim pak ukazuje cestu za nočního letu.
Na svou rekordní cestu startují břehouši v době, kdy jim vane vítr do zad. To jim však na dlouho nevydrží a ptáci musejí brát vliv větru na svůj kurs v potaz. Při přeletu tropického pásma se musí vypořádat s pasáty, jež vanou na sever a na jih od rovníku opačným směrem. Také tyto větry odchýlí ptáka z kursu. Naštěstí se konečný efekt z pasátů z valné části vyruší. Břehoušům hraje do karet také to, že zimují v rozsáhlé oblasti od Nového Zélandu po Austrálii, kde se nacházejí četné ostrovy. Případná odchylka z kursu tak nemusí mít pro ptáka tragické důsledky. Nakonec najde kousek pevné země, kde přistane. Přesto bychom o navigaci břehoušů rádi věděli více.
Proč tak daleko?
Další záhadu představuje vznik tohoto extrémního ptačího tahu. Těžko můžeme předpokládat, že zvyk létat z Aljašky na Nový Zéland vznikl náhle, když pták migrující na relativně krátkou vzdálenost zabloudil. Břehouš musí být na let vykrmený. Ptáci migrující na krátkou vzdálenost si na transpacifickou cestu nenesou v těle dost energie ve formě tuku. Vědci proto předpokládají, že aljašští břehouši původně migrovali na kratších trasách. Zimovali v severovýchodní Asii a postupně svá zimoviště posouvali dále na jih. Nejprve do jihovýchodní Asie, pak na indonéské souostroví, potom na sever Austrálie a nakonec až na Nový Zéland. Ve prospěch této hypotézy svědčí fakt, že během jarního tahu do aljašských hnízdišť se břehouši zastavují v oblasti Žlutého moře.
A jakou máme šanci, že bude dalším výzkumem ptačích tahů rekord břehoušů překonán? Zřejmě jen velmi malou. Mnoho ptáků podniká delší migrace, například rybák dlouhoocasý hnízdí v Grónsku a před tamější krutou zimou prchá přes Atlantik až k břehům Antarktidy. Za rok nalétá kolem 70 tisíc kilometrů. Cestou k jihu denně zdolává průměrnou porci 330 km a celkem urazí asi 35 tisíc km. Při návratu do Arktidy uletí asi 25 tisíc km tempem 520 km za den. Při toulkách na zimovištích v jižních polárních krajích nalétá během pěti měsíců dalších 10 tisíc km. Rybák si může narozdíl od břehouše během cesty sednout na mořskou hladinu a nabrat síly lovem mořských živočichů – a také to tak dělá. Rovněž další rekordman, jespák skvrnitý, dělí lety ze sibiřských hnízdišť do jihoamerických zimovišť, dlouhé 16 tisíc km, na několik dílčích etap.
Dlouhé nonstop lety jsou poměrně vzácné. Výsledky dalších výzkumů tahů břehouše rudého zdaleka nesledují jen přírodovědci, ale třeba i letečtí inženýři. I ty nejlepší létající stroje vládnou pouhým zlomkem výkonu, jaký podává drobný pták.A tak není pochyb o tom, že se břehouš stane vydatným zdrojem inspirace pro konstrukci letadel. Některá z nich zcela jistě překonají rekord Zephyru
