Boubínský prales - národní přírodní rezervace

2. říjen 2009

Boubínský prales je naší třetí nejstarší přírodní rezervací. Byla zřízena již v roce 1858 k ochraně bukosmrkových porostů s klenem, nejzachovalejšího zbytku původních rozsáhlých šumavských smíšených horských lesů. Rezervace byla vyhlášena knížetem Janem Adolfem Schwarzenbergem na podnět lesního hospodáře vimperského panství Josefa Johna.

Původní rezervace o rozloze 150 ha byla značně poškozena ničivou vichřicí v roce 1870. Zbývajících 46 ha pralesního porostu bylo v roce 1933 vyhlášeno státní přírodní rezervací. V roce 1958, rovných 100 let po založení rezervace, bylo její území rozšířeno na 666 ha území, jenž se rozkládá ha na jihovýchodním úpatí hory Boubín (1362 m n.m.). Boubínský prales leží v nadmořské výšce mezi 920 až 1110 metry.

Jeho geologické podloží tvoří ruly, svory a hrubozrnné žuly. Prales je tvořen především buky, smrky a jedlemi, v porostu jsou roztroušeny také jilmy, jeřáby nebo borovice.

Nejvyšší boubínský smrk, nazývaný Král smrků, padl při sněhové bouři 4. prosince 1970. Byl vysoký 57,2 metrů, ve výšce 1,3 m od země činil obvod jeho kmene více než pět metrů a objem dřeva byl vyčíslen na 30 kubických metrů. Ale i mnohé další smrky dosahují výšky až 50 m, a věku kolem 400 se dožily i jiné rozložité stromy v Boubínském pralese.

Logo

Prales poskytuje bizarní podívanou v podobě pokroucených kmenů, propletených kořenů a vrásčité kůry podivných útvarů. Všude je spoustu vývratů a tlejících stromů, které občas při pádu prolomí dřevěné oplocení chráněného území. Padlé stromy se nechávají ležet, a kolem nich vyrůstá další nový porost. Nejzajímavějším úkazem Boubínského pralesa jsou takzvané chůdové kořeny, kořeny narostlé harfovitě a další růstové deformace. Chůdové kořenyvznikají tehdy, pokud se mladý stromek uchytne na tlejícím dřevě ležícího stromu. Kořeny mladého stromku obrůstají ležící kmen tak dlouho, až se jim podaří zakořenit v zemi. Poté co strom vyroste a ležící kmen se rozpadne, vznikne pod větvícími se kořeny volný prostor.

Prales není omezen jen na Boubín. Pásmo se zákazem těžby a další lidské péče se neustále rozšiřuje mimo pralesní jádro a v okolí je i prales Milešovický. Prales je jakousi přírodní laboratoří, kde můžeme pozorovat nerušený přirozený vývoj. Proměna druhové skladby stromů je například důkazem probíhajících klimatických změn. Poslední dobou se zvyšuje podíl buku, který se jako teplomilný druh vyskytuje spíše v nižších polohách. Bez lidských zásahů by v evropských lesích buk brzy převážil nad ostatními druhy.

Ztrouchnivělé dřevo

Za mnohé zástupce rostlinných druhů uveďme alespoň vraní oko čtyřlisté, mléčivce alpského, kokořík přeslenatý a plavuň pučivou. Rozmanitou faunu zastupují z vzácnějších ptačích druhů strakapoud bělohřbetý, puštík bělavý, datlík tříprstý, kos horský, ze savců jmenujme plšíka lískového, rejska horského a hrabošíka podzemního. Původní pralesy byly obývány vlky, medvědy a rysy. Tyto šelmy byly přirozenými predátory spárkaté zvěře, jejíž nadměrný výskyt je dnes pro prales největším nebezpečím. Odhaduje se, že její stav je asi desetkrát vyšší, než je pro les únosné. Plot kolem Boubínského pralesa nebyl postaven jen kvůli turistům, ale hlavně kvůli zvěři. Oplocení je ale na několika místech poškozené a pro vysokou představuje snadnou překážku. Částečně i z tohoto důvodu bylo v osmdesátých letech na Šumavě vysazeno několik exemplářů ryse ostrovida, který se tu úspěšně množí, a v devadesátých letech tu byl zaznamenán i výskyt vlka.

Boubínský prales býval v minulosti silně navštěvovaným místem. V době, kdy byl vyhlášena SPR Boubínský prales, tedy v závěru padesátých let, procházelo po trase k Boubínskému jezírku a ke Králi smrků více než sto tisíc návštěvníků ročně. To se také odrazilo na okolní přírodě. Později byl Boubínský prales oplocen a pro veřejnost uzavřen.

Pohled na Šumavu z Boubína

Dnes vede po obvodu rezervace naučná stezka o délce necelých čtyř kilometrů, prochází devíti zastávkovými místy. Začíná u Boubínského jezírka, jedno ze stanovišť návštěvníky zavede k pozůstatkům už zmíněného velikána Krále smrků. Stezka dále pokračuje po Lukenské cestě, která byla zbudovaná v letech 1857-1859, aby spojovala Zátoň a Včelnou.

Turistické informace:
Délka naučné stezky je 4 km, počítejte ještě zhruba s 1,5 km dlouhou vzdáleností, jež je třeba ujít od parkoviště k jezírku. Parkoviště pod Boubínem je také dostupné autobusem NP Šumava.

Informační cedule

Do přírodní rezervace vstupujeme kolem Boubínského jezírka, které bylo vybudováno jako vodní nádrž na Kaplickém potoce, sloužící jako shromaždiště vytěženého dřeva pro lenorské sklárny. Odtud polena putovala vodní cestou do hutě. Jezírko leží v nadmořské výšce 925 metrů, jeho rozloha činí 0,37 ha a největší hloubka u výpusti je asi 4 metry.

Vrcholek Boubína je přístupný z několika míst, je pouze na vás, jakou turistickou trasu si vyberete. Již od 70. let 20. století tu stával dřevěný triangl. Nová rozhledna, vysoká 21 metrů, se tu začala budovat v roce 2004 a byla dokončena o rok později. Za dobrého počasí z ní uvidíte i alpské vrcholky. Velmi zajímavý je výhled na samotný Boubínský prales, který se strukturou zřetelně odlišuje od okolních monokulturních lesů. Boubínská rozhledna je nejvýše položenou rozhlednu v České republice.

Pokud půjdete na Boubín cestou od Zátoně, nevynechejte ještě jednu zajímavost. Na jižním svahu vrchu Boubín, nedaleko od železniční zastávky Zátoň, se totiž nachází přírodní památka Jilmová skála. Jde o neobvykle situovaný skalní útvar, podle něhož bylo pojmenováno celé území o velikosti asi 800 hektarů, tvořící vstupní oblast do Boubínské rezervace. Území Jilmová skála je lesní komplex zarostlý bučinami, jedlemi a smrky a je to zřejmě nejzachovalejší část zátoňského polesí.

Veškeré informace získáte v informačním turistickém středisku Idina Pila.

autor: Zuzana Šmejkalová
Spustit audio