Boreč – obyčejná neobyčejnost

28. září 2010

Představte si kopec, z jehož vrcholu v zimě stoupá i v mrazech okolo -10 °C teplá pára. Leckdo by si řekl, že jde o sopku. Jenže sopky Českého středohoří jsou už desítky milionů let mrtvé a žádná aktivní vulkanická činnost tady nebyla prokázána. Boreč kouří, ale příčina je naprosto jiná.

Není kouře bez ohně
Přibližně v polovině třetihor bylo České středohoří opravdu horkou zemí, protože s drobnou nadsázkou řečeno – co vrchol, to sopka. Geologická situace je ve skutečnosti poněkud složitější, neboť to, co se dnes jeví jako kopec, bylo v minulosti podpovrchové magmatické těleso, jež vystoupilo díky milionům let erozí na světlo světa. Sopkou byla i dnes nejvyšší hora Českého středohoří Milešovka a nejznámější Říp. I nenápadný Boreč vděčí za svůj vznik pradávnému vulkanismu.
Když se v době před 27–37 miliony let v oblasti dnešních Lovosic tlačilo žhavé magma k povrchu, tlak plynů trhal nadloží, a tím dále zjednodušoval magmatu postup směrem vzhůru. V těšné blízkosti dnešní obce Režný Újezd nedaleko Lovosic nakonec vzniklo těleso hruškovitého tvaru, které o desítky milionů let později dostalo jméno Boreč. Jak vyvřelina chladla, docházelo vlivem nestejné teploty k pnutí a rozpukání horniny, což ve výsledku vedlo ke vzniku systému navzájem propojených prasklin a dutin. Ve čtvrtohorách se ke změně klimatu přidalo mrazové zvětrávání, do puklin zatékala voda a led trhliny svým tlakem dále rozšiřoval. Dnes už má Boreč se sopkou společný „jen“ původ. Zimní vývěry par na jeho vrcholu mají zcela jiné než vulkanické vysvětlení.

Ventaroly
Vrchol nad Režným Újezdem je v podstatě dutá hora, která v zimě ve své spodní části nasává studený vzduch. Ten stoupá vzhůru, cestou se ohřívá a nahoře se vyfukuje při teplotě 9–10 °C. Ovšem právě v zimním období se vlivem rychlého zchlazení pára „zviditelní“ kondenzací droboulinkých kapiček. Čím větší zima, tím je pára lépe pozorovatelná. Vyrazit na vrchol s teplotami nad nulou, to není žádná sláva. Ale když uhodí mrazy, kopec začne kouzlit a viditelně dýchat. Vyfukuje páru stejnou, jaká vyráží výletníkům od pusy.
Místa, kde lze pozorovat výfuky teplého vzduchu, mají své odborné označení – ventaroly. Základ slova pochází z latiny, ventus totiž znamená vítr. Vlhkost se sráží a mrzne na větévkách, a tak lze v zimě sledovat těsně u ventarol vzácné játrovky a jasně zelené mechy, a jen několik desítek centimetrů nad prohřátými rostlinami visí neustále přirůstající rampouchy. Záhadu, k čemu vlastně uvnitř kopce dochází, vysvětlil roku 1881 pražský univerzitní profesor Jan Krejčí, který se svým synem Prokopem systém podivné „ventilace“ uvnitř hory pochopil a uveřejnil. Syn tam nebyl s tátou jen tak na výletě. Jelikož byl vzděláním chemik, měl mít odborný dohled pro případ, že by páry byly jedovaté.

Na první pohled obyčejný kopec skýtá mnoho přírodovědných zajímavostí…

Čerti nejsou!
Pobýval jsem u ventarol několik hodin a vyslechl obrovské množství neuvěřitelných hloupostí. Byl den po Silvestru a frekvence návštěvníků byla obdivuhodná. Rodiny šly na vrchol vyvenčit a vyvětrat jak pejsky, tak ratolesti. Možná, že tatínkové vyrazili ven vystřízlivět a zcela jistě tady hledali ticho a samotu milenecké páry. Marně. V mrazivé zimě a v den, kdy je volno a krásné počasí, není na vrcholu kopce k hnutí. „Když budeš zlobit, tak si pro tebe přijde čert!“ Tuto větu jsem si v podobných obměnách vyslechl snad padesátkrát. Muselo si ji absolvovat snad každé dítko, před kterým rodič chtěl dělat chytrého bez ohledu na skutečný původ „kouře“, který navíc žádným kouřem není. Vysvětlení si každý mohl přečíst na cedulích naučné stezky vedoucí okolo kopce.

Vrcholové části Boreče

Teplá pára prýštící z „podzemí“ (byť na vrcholu) k čertovskému „vysvětlení“ asi svádí; navíc by výklad přirozeného původu byl málo atraktivní a tatínek by nebyl takovým hrdinou. Jeden z nich vlezl až k samotné páře. „Vidíš? A ty sis myslel, že čerti nejsou!“ řekl a mrknul na mě, jako že my dospělí přece víme, jak to je. Chudák klučina asi bude příští mikulášskou nadílku nervózní, protože přece na vlastní oči viděl, že se v zimě z kopce kouří a tatínek tvrdil, že je to vchod do pekla. Sice se tatínkovi ve ventarole okamžitě zamlžily brýle, nicméně působivého efektu bylo dosaženo. A v oslepení nějak zapomněl zmínit, že ony působivé prohlubně plné teplého vzduchu vylámal člověk. Tedy vlastně jen rozšířil trhliny ve znělcovém masivu. Jakmile se oteplí, tak se proces otočí a teplý vzduch teče puklinami v kopci dolů a během sestupu se ochlazuje. V létě tedy pára návštěvníky na vrcholu neokouzluje.

„Kouřící kopec“ Boreč je nejvíce atraktivní v mrazivém počasí.

Borečka vzácná
Najít borečku vzácnou (Targionia hypophylla) na vrcholu Boreče není zas až takový kumšt. Stačí vědět, jak vypadají játrovky a uvědomit si, že jde o středomořský druh, který bude tedy potřebovat místo, kde je vlhko a teplo zároveň. Ventaroly nabízejí přesnětakové podmínky. Vrchol Boreče je jediné místo na území našeho státu, kde borečka roste, takže asi nikoho nepřekvapí, že byla zařazena na Červený seznam mechorostů ČR do kategorie kriticky ohrožených. V rámci světa je borečka široce rozšířená, dá se najít v Himalájích i Mexiku, Britské Kolumbii i na Novém Zélandě. Ovšem tato nenápadná játrovka zdaleka není jediným organismem, který si zaslouží pozornost. Střevlíkovití brouci Kristus montanus či Pterostichus negligens by bezesporu obohatili nejednu entomologickou sbírku. Ale jejich mrtvoly napíchnuté na špendlících asi nejsou tou správnou ozdobou české přírody.

Nejen střevlíci, ale i chladnomilní pavouci a pestrá sbírka měkkýšů tvoří unikátní společenstvo borečských sutí; vzhledem k tomu, že Borečský vrch byl vyhlášen národní přírodní památkou, tak jejich lovem by byl přestoupen zákon. Naštěstí pavouci a nepatrní měkkýši nejsou zrovna tou pravou „lovnou“ zvěří, i když amatérští entomologové a malakologové (tedy česky „měkkýšologové“) mají asi jiný názor. Po setmění tady poletuje výr, vzácně lze vidět raroha velkého i sokola stěhovavého. Milovníka kytek určitě potěší třeba koniklec otevřený či bělozářka liliovitá. Ty mají od ne nápadných, byť vzácných mechů a játrovek, velké, nápadně krásné květy.

Po setmění zde lze spatřit např. výra velkého.

Bráno z pohledu obyčejného turisty, kterého víc „bere“ výstup na vrchol než zkoumání podivuhodností okolo něj, není Boreč nic moc. S nadmořskou výškou 446 m neuchvátí žádného vysokohorského turistu a relativní „osamocenost“ z něj nedělá zrovna ideální tip na turistický přechod. Prostě obyčejný kopec, jakých jsou v Českém středohoří desítky. Na vrcholu není žádný hrad ani hradiště a pověst o tom, že vršek zdolala kněžna Libuše, zůstane jen neověřitelnou fámou. Zato profesionálním i amatérským přírodovědcům má kopec co nabídnout v každé roční době.

Článek a fotografie poskytl časopis Naše příroda.

Občanské sdružení Naše příroda je neziskovou organizací. Jejím základním cílem je informovat o přírodě, životním prostředí a jejich ochraně.


autor: Topi Pigula
Spustit audio