Bohumil Markalous alias Jaromír John: Horský myslivec na balkánském slamníku
Více jak čtyři roky strávil prozaik, estetik, výtvarný a literární kritik Jaromír John, vlastním jménem Bohumil Markalous, v uniformě. Zážitky z fronty 1. světové války byly inspirací nejenom pro jeho známý soubor povídek Večery na slamníku, ale ovlivnily i Johnovu další tvorbu a souvisely dokonce se vznikem jeho pseudonymu.
Učitel a živé kůzle
Bohumil Markalous pocházel z Klatov, dětství a mládí ale prožil ve východočeské Chrudimi. Místní gymnázium, kde učil i jeho otec, dokončil v roce 1900. Na pražské univerzitě, kam záhy odešel a kde navštěvoval i Masarykovy přednášky nebo hodiny estetika Otokara Hostinského, pak vystudoval přírodní vědy a získal aprobaci pro učení zeměpisu a chemie. K nim přidal později i doktoráty z filozofie a estetiky. V následujících letech učil na středních školách v Praze, Kolíně a Hradci Králové a založil rodinu. Už během studií podnikal zahraniční cesty a navazoval široké kontakty s předními odborníky mnoha oborů. Jako učitel míval úspěchy. V době, kdy učil na dívčí škole, do jedné z hodiny přírodopisu prý neváhal přinést živé kůzle, aby své žačky přilákal k většímu zájmu o zoologii.
Vstříc zlé vrásčité stařeně
Markalousovy rozsáhlé společenské aktivity ale stejně jako u jiných přervala válka. Sám nastoupil 15. února 1915 jako jednoroční dobrovolník k 18. pěšímu pluku v Hradci Králové, v rámci něhož absolvoval důstojnický kurs a jezdeckou školu. Už v létě roku 1915, se Bohumil Markalous ocitl na balkánské frontě ve vozatajské jednotce 3. horské brigády, tedy mezi horskými myslivci. V říjnu 1915 se zde zúčastnil tzv. Mackensenovy ofenzivy, která znamenala konečnou porážku Srbska a obsazení Bělehradu Rakušany, jimž výrazně pomohli Němci a Bulhaři. Své putování nehostinným podzimním Balkánem vtělil Jaromír John i do některých svých povídek. V jedné z nich přirovnal zdejší krajinu k zlé vrásčité stařeně, jež „…s úsměvem hledí na naše kolony.“
Balkánské zážitky najdeme v mnoha Johnových textech. Snoubí se v nich humor a ironie se smutkem a odsouzením války. Spisovatel při tom čerpal nejen ze zážitků ze srbské fronty, ale i z Černé Hory a Albánie. I když se sám přímých bojů pravděpodobně nezúčastnil, do ohrožení života ho přivedlo onemocnění úplavicí v předjaří roku 1916. Končetiny mu onemocněly tak, že byl několik týdnů odkázán jen na lůžko. Ležel v Sarajevu, Vídni, Praze a Hradci Králové. V červenci 1916 byl pak po uzdravení jmenován velitelem jízdárny a instruktorem dobrovolnické školy v Trutnově. Později byl povýšen na poručíka a až do konce války působil jako správní důstojník srbských zajateckých táborů v Broumově a Pardubicích. V armádě nového československého státu pak Bohumil Markalous zůstal až do května 1919, kdy v hodnosti kapitána v záloze 1. československého pluku konečně odešel do civilu, aby se mohl věnovat literární a redaktorské práci.
Zrod Jaromíra Johna
Užívání pseudonymu Jaromír John, pod nímž je dnes Bohumil Markalous znám především, má svůj počátek také během válečných let. Už od mládí měl Markalous potřebu vyjadřovat se literárně a asi během dlouhých pobytů ve frontových špitálech začal psát své první povídky po válce publikované pod souhrnnými názvy Večery na slamníku a Listy z vojny. Důstojník rakouské armády ale nemohl literárně působit tím spíše, když byl k vojenskému prostředí kritický jako Bohumil Markalous. Zvolil si tedy své literární alter ego. Křesní jméno Jaromír si vzal od svého o dva roky mladšího bratra Jaromíra Markalouse, který byl již v listopadu roku 1914 těžce raněn v bojích u Wasówa na východní frontě a zemřel v lednu 1915 v jedné z vídeňských nemocnic. Příjmení John vzbuzovalo mnoho zajímavých konotací, ale především bylo příhodně krátké.
Do světa vědeckého a literárního
V éře první republiky Jaromír John působil v mnoha funkcích. Přednášel dějiny umění a estetiku na brněnské technice, kde získal titul docenta. Redaktorsky působil v nakladatelství Orbis a v časopise Bytová kultura či v Pestrém týdnu. Přátelil se s architektem Adolfem Loosem, spisovatelem Karlem Michlem nebo filozofem Josefem Ludvíkem Fischerem, díky němuž po druhé světové válce působil jako profesor estetiky na Palackého univerzitě v Olomouci a na JAMU v Brně. Celé toto období samozřejmě literárně tvořil a zanechal po sobě spoustu pozoruhodných knih často závažného i tragického obsahu. Nezapomínal ale ani na literaturu pro děti. Životní družkou se mu po druhé válce stala spisovatelka Helena Šmahelová.