Bitva u Jutska: Krvavé moře u průlivu Skagerrak
Na přelomu května a června 1916 se v severním moři odehrála jedna z největších námořních bitev historie známá jako bitva u Jutska nebo též bitva ve Skagerraku.
Střetly se v ní hlavní flotily Velké Británie a císařského Německa, což dohromady znamenalo mamutí střetnutí více jak dvou set padesáti válečných plavidel různého zařazení, které na svých palubách nesly šestnáct set děl. Jak vypadala grandiózní bitva, kterou poznamenalo několik tragických omylů i mlha a která přinesla těžké ztráty oběma stranám?
Britské válečné námořnictvo bylo na začátku první světové války největší světovou námořní silou. Hlavním soupeřem se ale již koncem 19. století stávalo německé císařské loďstvo, jehož budování měl na starost zejména proslulý velkoadmirál Alfred von Tirpitz. Tento pruský šlechtic byl od roku 1898 státním tajemníkem Říšského námořního úřadu a jeho okázalé budování silného německého námořnictva nakonec vedlo k závodům v námořním zbrojení. Britové si totiž s nelibostí uvědomovali, že jim v nebezpečné blízkosti roste silný konkurent. Jejich politiku směrem k posílení a modernizaci Grand Fleet vedli zejména reformátor lord John Arbuthnoth Fisher a od roku 1911 první lord admirality tj. ministr námořnictva Winston Churchill.
Miny jako předehra
Na začátku první světové války bylo britské Velké loďstvo stále největší válečnou flotou na světě. Německá Hochseeflotte byla ale v těsném závěsu a disponovala větším počtem ponorek schopných operovat na velké vzdálenosti. Obě strany ihned na začátku války nakladly ohromné počty min zejména v prostoru Severního moře mezi Shetlandskými ostrovy a Lamanšským průlivem. Právě během kladení min v prostoru Helgolandské zátoky také došlo na konci srpna 1914 k prvnímu námořnímu střetu britského a německého námořnictva. Pro Němce tento střet nedopadl dobře. Přišli o tři lehké křižníky a jednu minonosku a navíc zde zahynul jejich velitel kontradmirál Leberecht Maass. Německé námořnictvo však Britům zle zatápělo také, o což se staraly zejména ponorky, které do prosince 1914 potopily pět britských křižníků, jednu bitevní loď a jeden dělový člun.
Trumfem jsou ponorky
S postupující brutalitou války si obě námořní velmoci začaly potápět také obchodní lodě, přičemž v lednu roku 1915 se německý císař Vilém nechal přesvědčit, aby začal neomezenou ponorkovou válku, v rámci níž začali Němci potápět každou loď plující do britského přístavu. Opatření mělo zejména zabránit Spojeným státům v podpoře Britů. Němci se však zároveň obávali vstupu USA do války, kdyby někde zahynuli američtí občané. Jejich obavy se začaly naplňovat po potopení parníku Lusitanie 7. května 1915. I když v září tohoto roku Němci neomezenou ponorkovou válku zastavili, semínko nevraživosti bylo zasazeno a plně vyklíčilo v dubnu roku 1917, kdy Spojené státy kvůli obnově neomezené ponorkové války vstoupily do konfliktu po boku Dohody.
Osobnosti končí, cíle trvají
Rok 1915 nebyl pro britskou stranu úspěšný. Na moři bylo německými ponorkami potopeno 640 britských a neutrálních lodí a po nezdarech během Dardanelské operace skončili ve svých funkcích jak lord Fisher tak i Winston Churchill. A německé ponorky potápěly britské a neutrální lodě dál, i když byla oficiálně neomezená ponorková válka odvolána a v březnu 1916 kvůli tomu dokonce odstoupil i admirál Tirpitz. Němci ale věděli, že ponorky jsou kontroverzní záležitostí a uvažovali o jiných způsobech, jak oslabit Grand Fleet. Snažili se vylákat na moře určité části britské hlavní flotily a zničit ji postupně za použití celé Hochseeflotte.
Soupeři v mlze
Právě tato strategie stála v pozadí střetnutí u průlivu Skagerrak na přelomu května a června roku 1916. Předsunutá průzkumná eskadra německého viceadmirála Franze von Hippera měla přilákat křižníky britského viceadmirála Davida Beattyho tak, aby je mohla hlavní část Hochseeflotte vedená admirálem Reinhardem Scheerem zničit. Britové ale o německých manévrech v Severním moři věděli a poslali sem hlavní část své Grand Fleet pod vedením admirála Johna Jellicoa. Potíž byla ovšem v tom, že ani jedna ze stran dlouho nevěděla, že je hlavní soupeř tak blízko. Mlha a posléze tma situaci nijak neulehčily.
Osudná naháněná
K prvnímu střetu mezi předsunutými hlídkami došlo krátce po 15. hodině 31. května 1916. Viceadmirál Hipper tušil, že někde před ním jsou Beattyho lodě a chtěl je přivést pod smrtící palbu lodí admirála Scheera. Sám ale při tom nechtěně spěchal přímo proti hlavní síle britského loďstva. O přesné poloze protivníka ale zatím nikdo nevěděl. Přes to nakonec Beatty Hippera dohonil. Britské lodě si však v důsledku několika zmatečných rozhodnutí špatně rozdělily palbu na německé protivnice a střelba nebyla tak účinná. Beatty navíc ujel své podpůrné eskadře bitevních lodí, jíž velel sir Hugh Evan-Thomas, a sám se dostal mezi Hipperovu a Scheerovu flotilu. To bylo osudné. Němci měli výhodu i v tom, že používali účinnější munici. Postupně tak utrpěly velké škody nejen Beattyho lodě, ale i křižníky Evan-Thomase, protože ty se také dostaly přímo pod ústí děl hlavní části německé floty.
Pozor, přichází admirál!
Zásah hlavní části britské flotily pod vedením admirála Jellicoa přišel až ve večerních hodinách. I tak ale stačil německým lodím uštědřit těžké ztráty zejména proto, že nastával soumrak a zapadající slunce Němce oslňovalo. Krvavá bitva pak pokračovala i během noci a v časných ranních hodinách. K střetnutí hlavních flotil však nedošlo. Němcům se nakonec za pomoci tmy, štěstí i chyb na britské straně podařilo doplout do bezpečí svých domovských přístavů. S Grand Fleet se totiž měřit nemohli a nechtěli.
Kdo je vítězem?
Britové během největší námořní bitvy od Le Panta v roce 1571 přišli o čtrnáct lodí o celkové tonáži 125 000 tun. Citelná byla zejména ztráta tří velkých bitevních křižníků Indefatigable, Invincible a Queen Mary. Němci ztratili jedenáct lodí s tonáží 60 000 tun. V Severním moři tehdy zahynulo skoro sedm tisíc Britů a dva a půl tisíce Němců. Britové sice ztratili více lodí, ale jejich výsostným postavením Němci neotřásli. Dosáhli sice taktického vítězství a využili bitvy i propagandisticky, ale nedokázali britské Grand Fleet příliš uškodit, a tak museli hledat jiné způsoby, jak jejím postavením otřást. Tento záměr se jim však nakonec nikdy nepodařil.