Apokalypsa Berlína
V čase, kdy spojenecká vojska začala utahovat smrtící smyčku kolem třetí říše, vyhlásilo 9. března 1945 vrchní velení wehrmachtu rozkaz: „Bránit hlavní město do posledního vojáka a do posledního náboje.“
Dne 6. dubna 1945 rozhodl Adolf Hitler, že vojenské i politické vedení třetí říše setrvá v hlavním městě a neodebere se do „alpské pevnosti“ na jihu Bavorska, a to i bez ohledu, že hrozí reálné nebezpečí obklíčení města sovětskými vojsky. Vůdce i Joseph Goebbels předpokládali, že za pomoci armád, které rozmístí na strategických místech kolem Berlína, se podaří zabránit rychlému dobytí metropole Rudou armádou. Dokonce chladně kalkulovali i s tak iluzorní nadějí, že v případné zdlouhavé válce v centru města o každou ulici a dům se nevyhnutelně vyčerpá vojenský potenciál sovětské armády a vyvrcholí rozkol mezi západními spojenci a Sovětským svazem, což by umožnilo nacistickému Německu podepsat separátní mír. Ministr propagandy Joseph Goebbels dokonce prohlašoval, že „v Berlíně můžeme dosáhnout vítězství světového významu“.
Obrana Berlína
Hitlerovci věděli, že klíč k obraně hlavního města leží v předpolí Berlína, a proto v prostoru kolem řeky Odry soustředili mohutnou armádu. Německým vojákům byl 6. dubna 1945 tlumočen rozkaz Adolfa Hitlera „neustupovat ani o krok před ruskými vojsky“. Obranu přístupových koridorů do Berlína zajišťovaly skupiny armád Visla (Weichsel) a Střed (Mitte). V prostoru podél Lužické Nisy operovala 4. tanková armáda generála Fritze Grössera, povodí dolního toku Odry chránila vojska 3. tankové armády generála Hasso von Manteuffela. Dále byla k dispozici ještě 9. armáda generála Theodora Busse.
Berlínskou citadelu mělo chránit 48 pěších, 9 motorizovaných a 6 tankových divizí. K vlastní obraně metropole bylo vyčleněno 200 praporů Volkssturmu se speciálně vycvičenými jednotkami pro pouliční boje a dalších asi 200 tisíc mužů. Do boje měli zasáhnout i „hoši“ z Hitlerjugend. Celkově bylo připraveno bránit „město na Sprévě“ přibližně 1 milion německých vojáků, kteří měli k dispozici 10 tisíc děl, 3300 letadel včetně 120 proudových stíhaček M-262 a přibližně 1500 tanků. Těžká vojenská technika však byla limitována citelným nedostatkem pohonných hmot.
Generální štáb nařídil budovat silnou obranu Berlína již na počátku roku 1945. Ta měla být zajištěna třemi soustřednými kruhovými liniemi, přičemž předpolí městské urbanizace mělo být hustě zaminováno. Vnější nárazníkový kruh obepínal město podél řek, jezer a kanálů s perimetrem 25–40 km od centra. Německé velení považovalo za hlavní obranné pásmo tzv. vnitřní kruh, který dosahoval šířky 6 km. Konečně třetí linii tvořil tzv. městský obvod, který přibližně kopíroval berlínskou okružní železniční trať.
Armáda čtyř set tisíc lidí proměnila Berlín během několika měsíců v pevnost, jejíž nejsilnější opevnění bylo zřízeno v jižní a jihovýchodní části města. Aby bylo možné lépe koordinovat obranu jednotlivých čtvrtí, byl Berlín rozdělen na 9 sektorů, přičemž nejdůležitější zónu tvořil centrální sektor s budovami Říšského sněmu, kancléřstvím a správními a administrativními budovami. Uvnitř města byly zřizovány železobetonové bunkry, zákopy pro protitankové a protiletecké dělostřelectvo, na ulicích se stavěly betonové a drátěné zátarasy a neprodyšné barikády. V případě potřeby měly být vyhozeny do povětří všechny mosty, počítalo se také se zaplavením stanic a tunelů podzemní dráhy.
Sovětský útok na Berlín
Sovětské vrchní velení nařídilo dobytí Berlína 1. běloruskému a 1. ukrajinskému frontu pod velením maršálů G. K. Žukova a I. S. Koněva. Začátek útoku stanovili sovětští maršálové na 16. duben 1945. Podle instrukcí měla vojska 1. běloruského frontu dobýt vlastní Berlín útokem z kostřínského prostoru. Opanování území jižně od Berlína a likvidaci skupin armády Střed měla provést vojska 1. ukrajinského frontu.
Dva dny po zahájení operace hnal maršál Žukov vojáky do útoku bez ohledu na možné ztráty. Moskva požadovalo co nejrychlejší obsazení Berlína, neboť Stalin se obával, aby Američané nevstoupili do hlavního města před ním. 18. dubna dobyly sovětské jednotky po těžkých bojích Seelowské výšiny, které byly nazývány německou propagandou „nepřekonatelnou pevností a klíčem k Berlínu“.
O dva dny později, 20. dubna 1945, se podařilo 1. běloruskému frontu probít se k severovýchodnímu okraji Berlína a zlikvidovat hitlerovské jednotky na vnějším obranném pásmu. O den později se bojovalo již v městských ulicích. Za této situace se rozhodl Adolf Hitler stáhnout všechny německé síly k obraně hlavního města, avšak Hitlerovy iluzorní naděje o záchraně Berlína prostřednictvím Wenckovy 12. armády byly beznadějné, neboť i ta byla obklíčena sovětskými vojsky u Postupimi.
V poledních hodinách 24. dubna 1945 se setkala sovětská vojska 1. ukrajinského frontu s jednotkami 1. běloruského frontu na jižním předměstí Berlína, aby jej sevřela do nepropustných kleští. Metropole hitlerovského Německa se tím dostala do ohnivého kotle. Sovětským vojskům se podařilo během 10 dnů zlikvidovat německé armády v prostoru řek Odry a Nisy a večer 25. dubna 1945 rozdrtila hlavní pásmo obrany Berlína. Následovaly boje v centru. Sovětská generalita dala přednost intenzivnímu vrážení mohutných klínů do jednotlivých městských oblastí, než aby rozvinula útok kolem celého Berlína.
27. dubna 1945 dosáhly sovětské jednotky středu města, když ovládly Alexandrovo náměstí. O den později bylo dobyto Postupimské náměstí a začalo se bojovat v ulicích sousedících s komplexem říšského kancléřství. Mezitím opanovala sovětská letadla berlínský vzdušný prostor, takže od 28. dubna přestali být obránci Berlína zásobováni ze vzduchu. Hlavní letiště Tempelhof a Gatow byla již několik dní pod kontrolou rudoarmějců.
Po zoufalém odporu hitlerovců byl 29. dubna vztyčen rudý prapor na berlínské radnici. Dne 30. dubna stali Sověti před budovou Říšského sněmu. Celý komplex urputně bránili příslušníci elitních jednotek SS, kteří byli ještě 28. dubna podpořeni leteckým výsadkem námořní pěchoty, avšak ani ta nemohla zabránit jeho dobytí. 1. května v 21:50 vztyčili rudoarmějci na jeho střeše prapor vítězství. Mezitím se většina obránců Říšského sněmu vzdala, až na jednotky, které se zabarikádovaly v podzemí a pokračovaly v boji až do 2. května 1945.
Za této beznadějné situace vydal velitel obrany Berlína Helmuth Weidling nařízení kapitulovat. 2. května 1945 oznámil rozhlasem: „Dne 30. dubna spáchal vůdce sebevraždu, a tak nás, kteří jsme mu přísahali věrnost, zanechal samotné. Z vůdcova rozkazu jsme my, němečtí vojáci, měli pokračovat v boji o Berlín, přestože byly bojové zálohy vyčerpány, ale vzhledem k celkové situaci je náš další odpor nesmyslný. Nařizuji zastavit odpor.“ Téhož dne se vzdali obránci říšského kancléřství, do jehož bunkru vstoupily sovětské jednotky v odpoledních hodinách. Ve tři hodiny odpoledne utichla na celé frontě palba.
Sovětští vojenští statistici spočítali, že během dobývání Berlína bylo Rudou armádou zničeno 70 pěších, 12 tankových a 11 motorizovaných divizí. Válečnou kořist tvořilo 11 tisíc děl, 4500 letadel a přibližně 1500 tanků. Sovětská vojska zajala na 480 tisíc německých vojáků a podle velmi hrubých odhadů zahynulo 125 tisíc Berlíňanů. Hlavní město třetí říše bylo na konci války k nepoznání. Situace ve městě byla v posledních dnech války katastrofální. Lidé přežívali v nuzných podmínkách ve sklepích či v prostorách berlínské podzemní dráhy. Docházely potraviny, výpadky v dodávkách vody, plynu a elektřiny byly na denním pořádku. Nefungovala veřejná hromadná doprava. Z významných městských památek byly téměř srovnány se zemí palác Charlottenburg či Pamětní kostel císaře Vilhelma. Válka zničila 61 % z 250 tisíc domů. Elektrické a plynové vedení bylo zcela přerušeno, zničeno bylo na 225 mostů a 37 plynojemů, třetina stanic a tunelů podzemní dráhy byla zaplavena vodou ze Sprévy.
Srov.
Cyril Buffet: Berlín. Praha, 1999.
V. I. Čujkov, Konec třetí říše. Praha, 1966.
Ian Kershaw, Hitler 1936–1945. Nemesis, Praha, 2004.
Vladimír Nálevka, Druhá světová válka. Praha, 2003.
Vladimír Nálevka, První týdny míru. Praha, 1985.
G. L. Rozanov, Tajné sejfy promluvily. Praha, 1985.
N. I. Šechovcov ed., Dějiny druhé světové války 1939–1945 ve dvanácti svazcích. Svazek 10, Dokončení porážky fašistického Německa. Praha, 1981.
Pavel A. Žilin ed. a kol., Druhá světová válka. Stručné dějiny. Praha, 1985.
Georgij Konstantinovič Žukov, Vzpomínky a úvahy 3. Praha, 2006.