Antonín Pelíšek

Poslední roky zjišťuji, že se na mé zeleninové a ovocné zahrádce usazuje stále víc nových obyvatel. Jsou tu nejen neznámé plevele, ale i květiny, které jsem nikdy nesázel.

Osmdesáté narozeniny českobudějovického rozhlasu, které si v těchto dnech připomínáme, mi až naléhavě přinášejí vzpomínky na mé první setkání s tímto médiem.

Osada Pasovary čítala pouze tři domy. Ačkoliv bylo místo tak málo osídlené, žili zde jak vlastenci, tak kolaboranti. 

Také vnímáte, jak je jaro hlučné? Jakoby se celá příroda proměnila v jeden velký orchestr, kde se každý jeho člen hlásí o sólo.

Napadlo vás někdy, jaké je nejčastější lidské slovo? Je takové, jakým reaguje na svět jedině člověk. Zvířata taková dilemata nemají.

Tak jsem zkusila napsat článek pomocí umělé inteligence, ale nedopadl dobře. Musela jsem ho třikrát číst a opravovat překlepy, svěřila se mi jedna mladá novinářská kolegyně

Syn má zase úraz, svěřila se mi nedávno známá. Při fotbale si nalomil klíční kost. Ale už zkouší trochu bruslit, zatím jenom pomalu, opatrně. Bude mu jedenáct.

Představte si, že takhle kráčíte v zamyšlení městem a potkáte krávu. Ne, nechci tu nikoho vulgárně dehonestovat, ale takový zážitek se mi skutečně nedávno stal.

Kvůli stavbě jaderné elektrárny Temelín zmizelo ze světa šest vesnic. Svoje domovy muselo tehdy opustit na 500 lidí… Jejich příběhy byly inspirací pro povídku Holubí dům.

Určitě jste si povšimli předvánočního slovníku, kterým nás bombardují média. Už od září slyšíme svátky dárky, bílý sníh na saních, stromeček zvoneček nebo rolnička babička.