Anna Beata Háblová: Váleční veteráni

Objekt Kuksu v dálce na horizontu občas prokmitne mezi chalupami. Co je to vlastně za místo? Zámek? Letní sídlo jeho zakladatele hraběte Šporka? Když se ti krajina s hlavní příchozí cestou otevře, je to jako zjevení.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Prázdnota

Majestátní hmota na kopci se stuhou cesty procházející napříč údolím od kaskádového schodiště bývalých lázní až k dominantě barokního kostela s dvěma křídly budov a řadou soch od Matyáše Brauna.

Zastavíš se uprostřed cesty a dlouze přemýšlíš, jestli je možné, aby si tuhle krásu někdo postavil sám pro sebe. Jasně, že ne. Tohle rozmáchlé sídlo bylo určené pro staré válečné veterány – umístěné na protilehlém břehu řeky v dostatečné vzdálenosti od vsi a lázní, aby se nestalo zdravotním ani jiným rizikem pro místní obyvatele.

Emotivní tváře Braunových soch Cností a Neřestí, malby s tématem smrti, přenádherná a obrovská bylinková zahrada, která je léčivá už při prvním pohledu a nádechu. To všechno byl Hospital Kuks, před deseti lety revitalizovaný převážně z prostředků Evropské unie.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Rekonstrukce církve

Vzpomeneš si na titulek, který sis před chvílí přečetla. Organizovaný zločin, pašování zbraní a bujení černého trhu jsou rizika, která jsou s válečnými veterány a důsledky války spojována. Těm, kteří se naučili zabíjet, se prý posunuje hranice úcty k životu. Mají větší tendenci k agresi a násilí.

Nepřekvapuje tě to, ale máš pocit, že tím není řečeno všechno. Samozřejmě je potřeba obezřetnost a nezavírat očí před riziky. Nejde ti ale z mysli představa, že se takto píše o lidech, kteří si prošli a procházejí nepředstavitelným peklem. A to peklo si sami nezavinili.

Stojíš před nádherným barokem z počátku 18. století a najednou ti dochází, co je pro lidi s posttraumatickými syndromy potřeba. Péče, klid, krása. Přesně to, co František Špork, syn vestfálského vojáka, poskytnul přestárlým veteránům z okolí svého panství.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Jdi k jezeru, chceš-li poznat jezero

Toto hojivé prostředí ovšem nebylo zadarmo. Špitálníci měli jasná pravidla. Nesměli navštěvovat kořalny, nadávat si nebo se hádat o to, kdo zabil víc nepřátel. Jejich povinností byla také každodenní mše a udržování pořádku. Hospitál fungoval do roku 1938, kdy kvůli mnichovské dohodě museli chovanci a řád milosrdných bratří, který hospitál provozoval, budovu opustit.

Procházíš kolem Braunových moralizujících soch. Štědrost, Spravedlnost, Moudrost, Statečnost, nebo Pýcha, Lenost, Závist, Obžerství. Jako by ty emotivní tváře měly přivést zpátky k základním hodnotám ty, kteří o ně v boji přišli. O to víc v tu chvíli cítíš, jak velké zvěrstvo válka je.

Přeješ si, aby její zlo mohlo být něčím nahrazeno. Aby ji v každém okamžiku vyvažoval aspoň soucit. I když jen malý, nepatrný, v měřítku tvých možností a tvého života. Je ti jasné, že v tvé moci není spasit geopolitické konflikty. Pro teď ale možná stačí, když svoji pozornost zaměříš na toho, kdo právě teď stojí vedle tebe.