Anežka Hodinová –
….a nyní bych se vsadil, že mnozí z čitatelů této stránky automaticky dodají druhé jméno oné dámy – a sice Spurná. Jsou jména, která vstoupila v obecnou známost, či dosáhla jisté popularity sama o sobě – tedy vzdor tomu, že mnozí už ani nevědí, kdo osoba obdařená charakteristickým jménem vlastně byla. Tak je tomu i s Anežkou Hodinovou –Spurnou. Její jméno téměř zlidovělo, ona sama upadla v zapomnění.
Ve většině encyklopedií, jež osobu jménem Anežka Hodinová-Spurná zmiňují, se hned v první větě dozvíme, že to byla politička, funkcionářka Komunistické strany Československa, současně bojovnice za práva žen. To všechno je pravda. Jen její osobní osud byl natolik pestrý, že rozhodně stojí za obšírnější zmínku.
Ke jménu Anežčinu přidejme ještě jedno; Hodinová i Spurná byla po svých dvou manželích, za svobodna se však jmenovala Zavadilová. Narodila se 12. ledna 1895 v obci Doubravice u Litovle. Její pozdější výrazně levicové politické angažmá určilo nepochybně to, že pocházela z velmi chudé rodiny. Její tatínek byl bednář, tedy ten, který vyrábí a opravuje bečky a sudy. To nikdy nebyla příliš lukrativní práce. Když se Anežka ve svých 27 letech poprvé vdala (vzala si jistého Josefa Hodinu), nezůstala – vzdor dobovým zvykům – ženou v domácnosti. Manželé se přestěhovali do Prahy a Anežka pracovala nejprve jako služebná, později jako dělnice ve zbrojovce. Není divu, že při své politické činnosti hájila zájmy chudých a nezaměstnaných lidí.
Začátek její politické angažovanosti se datuje do roku 1918, kdy se stala členkou Československé strany sociálně demokratické dělnické. V roce 1921, v okamžiku, kdy se od sociálně demokratické strany odštěpila strana komunistická, byla Anežka Hodinová-Spurná jednou z nejaktivnějších spoluzakladatelek nové strany. Za tuto stranu se později (v roce 1927) prosadila do pražského městského zastupitelstva. V témže roce byla pak zvolena i do pražské městské rady. V parlamentních volbách roku 1929 se stala poslankyní v Národním shromáždění. Tuto funkci si i v dalších volbách udržela až do roku 1938, kdy byla Komunistická strana Československa rozpuštěna.
Mezitím se s Josefem Hodinou rozvedla a brzy se provdala za komunistického novináře Jindřich Spurného. Od té doby (bylo to v roce 1932) pak používala obou příjmení. V roce 1938 dostala od své strany za úkol emigrovat do Velké Británie. Tam její politická kariéra pokračovala – stala se zde předsedkyní Klubu československých žen, o něco později dokonce členkou exilové Státní rady Československa. V Londýně setrvala až do konce války. Z dubna roku 1945 pak pochází zvuková nahrávka, kterou ve třech částech na této stránce uvádím. Je to vystoupení A.H.S na shromáždění Čechoslováků žijících v Londýdě. Vyslovila v něm svůj názor na Košický vládní program, vyslala do vlasti zdravici nové čs. vládě, která se mezitím z exilu vrátila domů. A především – předvedla v projevu svůj velmi charakteristický (a nezaměnitelný) mluvní projev.
Anežka Hodinová-Spurná v rozhlasovém studiu. Začátek 50. let. Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu
Po válce se znovu velmi vehementně vrhla do politického života. Hned v roce 1945 se stala členkou Ústředního výboru KSČ, byla poslankyní Prozatímního Národního shromáždění, po volbách v roce 46 se stala poslankyní Ústavodárného Národního shromáždění. Mandát poslankyně NS obhájila i po volbách v roce 1948, stala se dokonce místopředsedkyní tohoto orgánu. V roli řadové poslankyně NS ČSSR působila i po roce 1960, prakticky do své smrti. Zemřela 1. dubna 1963. Kromě těchto funkcí byla ještě významnou postavou ženského hnutí – v letech 1952-1963 stála v čele Výboru československých žen.
Přemíra funkcí a častých veřejných vystoupení (byla prý vytrvalá řečnice) jí vynesla pověst urputné a nelítostné funkcionářky. Existují však svědectví, podle nichž měla po lidské stránce do konce svého života pozitivní vlastnosti. „Na rozdíl od svých nástupkyň v komunisty ovládaném ženském hnutí měla aspoň jednu sympatickou vlastnost, totiž skromnost.“ (KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století)
Anežka Hodinová-Spurná (nahoře uprostřed), redaktorky L.Šneková, J. Votavová a O.Bednářová, dole Zdeněk Nejedlý. Začátek 60. let. Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu