Alena Scheinostová: Pravda nevítězí

Co je pravda? zeptá se Pilát a opláchne si ruce v umyvadle. Pravda je opak lži, napovídá mu encyklopedie o dva tisíce let mladší a stále stejně neurčitá. Ačkoli s tou lží už jsme doma o něco více, zatímco pravda jen vítězí, i když na čas poražena bývá, lež je všudypřítomná.

Alena Scheinostová: Žena s koštětem

• Upravit
• Smazat

Já kdybych byla matriarchou v prvobytně pospolné společnosti, závazně bych pro svou tlupu stanovila kult bohyně „Se“.

Lžou nám politici, lžou nám média, pokud o něčem dokonce i nemlčí. Lhali nám doma, když jsme byli malí, lhali nám ve škole a pak nám lhal i Jarda, když tvrdil, že je na školení, zatímco byl s Renčou, která nám lhala, že by nás nikdy nepodrazila.

Renču teď nechme stranou, tohle se doopravdy nedělá. Když se však podíváme na všelijaké ty mediální, politické a facebookové „lži“, zdaleka ne vždy se ukazuje, že by nám předkládaly nepravdivý popis světa a událostí v něm – ačkoliv i to se stává častěji, než by se slušelo, a ani to se prostě nedělá.

Alena Scheinostová: Maličkosti

• Upravit
• Smazat

Od té doby, co anglický spisovatel Gilbert Keith Chesterton okouzlil veřejnost konceptem Ohromných maličkostí, které dělají svět blízkým, má jich kdekdo plnou pusu.

Ve skutečnosti jde jednou o názor, který se nám nelíbí, a tak se ho bráníme přijmout. Příště zase o slib, který se nepodaří splnit, anebo o zkušenost či vzpomínku, které se rozcházejí s naší. Ba dokonce – ale neříkejte to zapáleným bojovníkům za pravdu – se někdy přihodí i obyčejný omyl. „Nehledej zlý úmysl tam, kde může být vysvětlením hloupost,“ zní známá Hanlonova břitva, a vystavuje nás tak nelehkému rozhodnutí, jsme-li ochotnější mít své bližní – a leckdy i sebe samy – raději za lháře anebo za pitomce.

Máme ostatně případy, kdy je iluze, klam, obelhání pravidlem hry. Jistěže jsem nevstala s jitřními paprsky, abych vám mohla odvyprávět své ranní zamyšlení. Jak by vás ale těšilo a co byste si pomysleli, kdyby se z rádia ozvalo: „Paní Scheinostová je ještě v limbu, a tak vám přehrajeme, nad čím přemýšlela před týdnem“?

Alena Scheinostová: Země živých

• Upravit
• Smazat

Je to tu takové, jak jsme se připravovali. Vedro, ruch, koza na letištní ploše. Odbavení se táhne. Co máte v kufrech?

Jistěže dívenka na obrazovce nemá tak skvěle padnoucí róbu; jak by vám ale lahodilo, kdybyste jí dohlédli až na záda a všimli jste si, že má látku mezi lopatkami sepnutou prádelními kolíčky? A jistěže Poirot v té zlaté krabičce neobjeví opravdový kokain – nejspíš to bude hladká mouka anebo nanejvýš cukr s vanilkou. „Našli princeznu, moji rádcové?“ „Dejte pokoj, pane Neumann, však my jsme Kopecký, Hlinomaz a Effa a Vránová jde na plac zase až odpoledne.“

Chceme své iluze. Víme, kdy pravda nemá vítězit, kdy je to „jen jako“ – a bez her na „jako“ se jako tvorové nadaní fantazií neobejdeme. Avšak úskalím doby postfaktické je, že se nám „jako“ prolíná do oblasti „doopravdy“ a že prostor her a prostor reality neumíme ostře odlišit. Dovedli jsme to a potom zapomněli, anebo je jen pohodlnější mávnout rukou a říct si, že beztak všichni lžou a pravda bude někde uprostřed? Dokud ji ovšem, chuděru, necháme uprostřed, i dál to bude schytávat ze všech stran. A to si nezaslouží – to si nezasloužíme.