Afghánská mise (středa 12. února 2003)
Dav Afghánců sleduje absurdní rallye. Z temného ústí tunelu, který je zamořen zplodinami, co chvíli prudce vyjede auto. Hrne před sebou vlnu vody, pak skočí přes velký hrbol ledu a začne se zmítat ve zledovatělých kolejích.
"Zlatý Čad," opakuje Khalil a - stejně jako Luboš a já - je rád, že jsme znovu v Kábulu. Když jsme se včera vrátili, šel naštěstí proud, takže jsme dobili všechna zařízení a konečně můžeme poslat zprávu o uplynulých třech dnech. V neděli 9. února jsme se přesunuli přes hlavní hřeben Hindúkuše na sever do Pol-e-Chomri, v pondělí 10. února jsme u Barfaku pátrali po vysílači, jímž jsme v létě u Obu označili černého čápa Petra, a v úterý 11. února jsme se opět vraceli do Kábulu. Byly to hodně nabité dny, cestovali jsme i v noci a spali nanejvýš po třech hodinách, takže i kdybychom měli energii (rozumí se elektrickou :-), stejně bychom neměli čas nic posílat...
Do starého ruského UAZu se nás v pondělí, kdy jsme vyjížděli z Kábulu, znovu namačkalo šest. Nic pohodlného, ale naštěstí z afghánského hlavního města na sever vede překvapivě dobrá silnice. Přesto je cesta po ní velmi ponurá. Lemují ji minová pole (označují je červeně natřené kameny), rozstřílené domy a zbytky vojenské techniky. Tanky, některé téměř nedotčené, jiné bez věží nebo různě potrhané, vypadají, jakoby byly zasaženy docela nedávno, obrněné transportéry vesměs pokrývá rez a z nákladních vozů zbyly většinou jen rámy. Napadá mě, že by někdo měl sepsat ne jenom historii afghánských válek, ale i příběhy konkrétních lidí, které tyto války postihly...
"Za půldruhé hodiny jsme na Salangu," ozývá se anglicky Azam, afghánský pracovník společnosti Člověk v tísni. Kromě angličtiny se v UAZu mluví také česky, rusky, darí a paštú. Nemluvě o perštině, kterou občas použije Khalil. Do toho z kazety vyhrává ruský popík.
Máme v plánu dojet do Pol-e-Cumri, tam přespat a druhý den se u Barfaku pustit do hledání Petrova vysílače. V této zemi je to opravdu nepřípadná činnost... A také nejistá. Informace se velmi různí. Jednou se zdá, že v místech posledních souřadnic by mohla být vesnice, podruhé, že jsou tam opuštěné, ale naštěstí nezaminované hory, potřetí, že jedeme do neklidných míst, kde minová pole jsou jen jednou z hrozeb...
Šplháme v UAZu do hor a v duchu se divíme, proč naši afghánští průvodci dělají z cesty na sever takovou vědu. Vzápětí se ale ukáže, že cesta z Dželálabádu do Kábulu je celkem příjemný výlet oproti zimnímu přejezdu hlavního hřebene Hindúkuše. Před tunelem Salang (dlouhým přes dva kilometry) stojí konvoj aut. U samotného vjezdu je dav Afghánců, který sleduje absurdní rallye. Z úzkého a temného ústí tunelu, kde nefunguje ventilace, takže je zamořen zplodinami, co chvíli prudce vyjede auto. Hrne před sebou vlnu vody, pak prudce skočí přes velký hrbol ledu a začne se zmítat ve zledovatělých kolejích. Anebo se ještě v zaplavené jámě zastaví a pak přijede Kamaz, chlapík s lanem skočí do vody, připojí uvízlé auto a začne různě dlouhé vyprošťování.
"Excellent," komentuje Azam výkony úspěšných řidičů. Kupodivu se zdá, že nejsnažší to mají ti, kdo řídí minibusy Toyota Hiace.
Čekáme dvě hodiny, čtyři, pět hodin. A to máme papír, který nám má umožnit přednostní průjezd. Mrzneme, ale jak je asi těm, kdo jsou v autech v zamořeném tunelu? V duchu se divíme, že se ještě nikdo neotrávil.
Konečně je tunel volný pro náš směr. Vjíždíme dovnitř. Je tu skála, ze které tu a tam vystupují mohutné výrony ledu, na vozovce jsou díry s vodou, poházené roury - a všechno zahaluje hustá mlha zplodin, kterou jen obtížně prosvěcují reflektory a koncová světla. Mezi auty se proplétají nabalení Afghánci a do rachotu motorů se ozývá křik a troubení. Hollywoodský architekt by scénu předpeklí nenavrhl líp.
"Tak to byl teprve začátek," pronesl Luboš, když jsme vyjeli na druhém konci tunelu. Za tmy nás čekala cesta po zledovatělé a rozbité silnici dolů...
Ujeli jsme jen asi dva kilometry, když se UAZ dostal do smyku a sjel ze silnice. Naštěstí na "správnou" stranu - směrem ke svahu a ne dolů ke srázu.
"Vystupovat," řekl Azam.
Chystal jsem se otevřít pravé dveře, ale vzápětí jsem si uvědomil, že pod sněhem mohou být miny - červených kamenů jsme viděli až až. Přelezl jsem na druhou stranu a vyskočil na zledovatělou silnici.
"Sakra, zítra mám narozeniny. Jen abych se jich dožil," řekl jsem klukům a vůbec jsem to v tu chvíli nemyslel jako nadsázku.
V Pol-e-Chomri jsme si od tří do šesti ráno zdřímli - a znovu na cestu, tentokrát Toyotou Hiace. Jedeme podél řeky, kde dlouho není vidět ani živáčka, až zahlédneme asi dvacet volavek. Připadá nám, že tady v údolí by mohli docela dobře zimovat i černí čápi - pokud by se brzo nestali obětí lovců. Petrův vysílač je ale daleko výš v horách.
Do Barfaku je od hlavní silnice jen pár desítek kilometrů. Ovšem vzhledem k průměrné rychlosti 6 až 10 kilometrů (rychleji po kamenitých cestách jet nejde) trvá jízda skoro pět hodin. Když zastavujeme u místní čajovny, dělí nás od posledních souřadnic Petrova vysílače přesně 30 kilometrů a minimálně 1000 výškových metrů.
"Měli bychom nejprve jednat s místním velitelem," navrhl Azam. "Pokud někdo vysílač má, velitel by o tom věděl. A pokud bychom ho měli hledat sami, musí s tím souhlasit."
"A také bychom měli zjistit, jestli jsou v těch místech miny," připomněl mu Luboš.
Velitel si nás v čajovně našel sám. O vysílači nevěděl, ale dal nám papír, který nám má zajistit pomoc vesničanů. Ale hned ve vedlejší vesnici si máme vzít strážce. Tak nevím...
Znovu pokračujeme v jízdě směrem k vysílači. Cesta je čím dál horší a vzdálenost se zkracuje čím dál pomaleji, ale pořád máme dobrý směr. Jedeme už po kamenech říčního koryta, několikrát brodíme - a pak už to dál autem nejde (i když by podle map mělo). Jsme u vesnice Angor, dvacet kilometrů od posledních souřadnic vysílače. Jsme připraveni vyrazit na trek po Hindúkuši, ale současně váháme. Nemáme jistotu, jak je to tady s minami, a taky je otázka, jak se na naše počínání budou dívat místní lidé. Už se začínají sbíhat.
"Hlavně na hřebenech jsou miny," ukazuje muž, který se představil jako Abdurrašíd, na kopce ve směru, kde má ležet vysílač. "Ale víme, kde jsou a kde ne."
Bez místních lidí to tedy nepůjde, a to tím spíš, že nahoře prý žádná další vesnice není. Začíná dlouhá debata, na jejímž konci máme dojem, že najít v horách vysílač je pro vesničany věcí cti.
"Řekněte jim, kde asi je. Jezdí do hor na koních a najdou ho," říká Azam.
Radíme se o dalším postupu. Bylo by asi nejlepší nenechat to jen na vesničanech, ale spolupracovat s nimi. Jenže Azamovi se zdá, že by nebylo dobré se tu déle zdržovat. Do toho přichází Khalil a říká, že s jedním vousatým mladíkem, který se o nás velmi zajímal, si před chvílí popovídal arabsky.
"Mám dojem, že ten člověk je téčko," vyhýbá se Khalil slovu "Tálibánec" a jeden z našich afghánských průvodců jeho dojem potvrzuje.
Začíná v nás převažovat pocit, že rizika jsou příliš velká.
Nechce se nám to vzdát... Možná všechno vidíme příliš černě - anebo také ne. Bylo by skvělé zjistit, proč Petr zahynul, a získat zpátky vysílač. Jenže nakolik máme riskovat? Nakonec dáváme vesničanům podrobné instrukce pro případ, že jejich zápal vydrží, a Azam jim píše svou adresu. Začíná se stmívat, když se obracíme k návratu. Směr Barfak - a další den Kábul.
V Afghánistánu jsme tedy až k vysílači nedošli, ale poznání důležitého úseku jedné z tahových cest určitě nebylo ztrátou času. I když kdo ví, možná vysílač najdou vesničané...
Nyní nás čeká třetí a poslední etapa naší cesty - zimoviště čápů černých v Pákistánu.