Nová ponorka každých 56 hodin? Projekt obřího bunkru nacistického námořnictva u Brém byl od začátku utopií
Nacisté řečnili o nadřazenosti Němců a o takzvané rasové čistotě, v posledních letech války ale z Německa paradoxně udělali mimořádně pestrou zemi. Z celé Evropy totiž sváželi vězně a zajatce na takzvané nucené práce. Kousek za přístavem Brémy kvůli tomu vznikla i jedna megalomanská stavba – ponorkový bunkr Valentin. Byl těsně před dokončením, když se k němu spojenci probili. Obří areál si později přebrala spolková armáda a měla v něm skladiště.
Jsem uprostřed obrovské betonové haly a přede mnou je tak 50 až 70 metrů prázdnoty. Ve stropě nade mnou jsou díry po britských bombách, přes které pronikají sluneční paprsky, a občas z nich trčí ocelové pruty z roztrhaného železobetonu.
„Jsou to opevněné doky, budované mezi lety 1943 až 45. Kriegsmarine tu chtěla stavět ponorky jak na běžícím páse. Jednu loď za každých 56 hodin, aby to německou útočnou válku ještě přece jen nějak otočilo,“ říká historik Klaas Anders v malé zastřešené chodbě, ze které máme výhled na zbytek haly.
V přední části bunkru sídlí památník obětí, které s gigantickým plánem musely pomáhat. „V té nejrušnější fázi tu sloužilo na 10 tisíc lidí, z toho 8 tisíc bylo na nucených pracích – ať už to byli váleční zajatci, nebo političtí vězni. Žili v táborech po okolí a každé ráno je sem pravidelně sváželi,“ popisuje historik.
Památník nuceně nasazených
Na bunkru Valentin pracovali i takzvaně nuceně nasazení, včetně lidí z někdejšího Protektorátu Čechy a Morava. A právě příběhy těch, kdo na stavbě sloužili, vždycky musí stát v popředí, zdůrazňuje Ksenja Holzmannová, která v památníku zodpovídá za pedagogiku.
„Ti lidé pocházeli ze všech koutů Evropy a taky ze severní Afriky. Byli tu francouzští vězni nebo zajatci – a mezi nimi taky spousta bývalých vojáků z kolonií. Anebo zajatci z Rudé armády, tam zase sloužili třeba lidé ze střední Asie, kteří se pak po zajetí dostali právě na nucené práce,“ vyjmenovává.
S nacistickým projektem tak paradoxně pomáhala pestrá směsice národů. A skladba celého Německa se kvůli tomu koncem války dost proměnila.
„Na těchto lidech záviselo kolem začátku roku 1945 v Německu asi každé páté pracovní místo,“ přibližuje Ksenja. „Byli zaměstnaní anebo nasazení v podstatě všude – u církví, obecních úřadů nebo i v soukromých domácnostech, v zemědělství a průmyslu, a samozřejmě i ve zbrojní výrobě. Bez nucených prací by Německo vůbec nebylo schopné tak dlouho válčit.“
Plán odsouzený k neúspěchu
Zrovna u bunkru Valentin bylo přitom už předem jasné, že stavba nemá smysl. Podle historika Anderse to nacističtí plánovači věděli dlouho dopředu.
„Plán, aby se tu ve velkém stavěly ponorky, byl nejpozději od roku 1944 vyloučený. Nebylo na to palivo, chyběl zkušený personál a důležité suroviny. Pracovalo se s možností, že by část dílů vyráběly nedaleké brémské doky, ale pětačtyřicátém už ani to nešlo,“ vysvětluje.
„Spojenci měli nad severem Německa vzdušnou převahu a místní řeka Vezera je navíc mělká. I kdyby se nějaká ponorka dokončila, tak by se nestihla ponořit a letadla by ji nejspíš hned po vyplutí z bunkru zničila,“ dodává Anders stojící jen kousek od kráteru po britské pumě Grand Slam.
