Karel Hvížďala: Co předcházelo Palachovu týdnu v roce 1989
Kromě disidentů nejaktivnější byli před 15. lednem 1989 studenti.
První kvalitativní skok zaregistroval mezi vysokoškoláky spisovatel Ivan Klíma již 21. srpna 1988, kdy studenti začali demonstrovat.
Leden 1989: Pieta ve Všetatech
V sobotu 21. ledna 1989 se odehrálo finále lednových protirežimních demonstrací známých jako Palachův týden. Demonstranti se ovšem tentokrát nevydali na pražské Václavské náměstí, ale do středočeských Všetat.
Tehdy bylo znatelně cítit, že se něco děje. Ve chvíli, kdy lidé začali křičet: „Zítra přijdeme zase,“ začal být optimističtější. Na otázku jak dlouho může u nás trvat Jakešův režim, odpovídal ještě začátkem roku 1989: „Může trvat i dva roky, ale taky jeden den.“
Na počátku prosince 1988 zakázali v Brně Divadlu na provázku společně s HaDivadlem scénický časopis Rozrazil, který organizoval Petr Oslzlý. Inscenace byla sestavena jako časopis, byly v ní stati, recenze, ukázky z literatury a básně.
Hlavní text - divadelní hru Zítra to spustíme, napsal Václav Havel tajně, nebyl pod ním podepsán. Hra se odehrávala v noci z 27. října na 28. října 1918 a líčila Aloise Rašína, který připravoval revoluci. Pražská premiéra byla 28. října 1988 v Klubu na Chmelnici, v den, kdy v Praze byla velká demonstrace.
Studenti se opět aktivizovali
Situaci v Praze mi popsal bývalý student Pavel Lagner takto: „V lednu jsme společně na DAMU, FAMU a HAMU napsali protestní dopis a uspořádali fórum v Městské knihovně, kam jsme pozvali Štěpána, Fojtíka, Mohoritu, celkem asi osm představitelů tehdejší komunistické strany, a nikdo z nich se neomluvil a nikdo nepřišel. Nebo se vlastně omluvili, ale takovým tím jejich typickým způsobem, že jsou ochotni diskutovat, ale ne s každým a ne o všem.“
Leden 1989: Krvavý čtvrtek Palachova týdne
19. leden roku 1989 připadl na čtvrtek. Byl to už čtvrtý den demonstrací, které vešly následně do české historie jako Palachův týden.
V lednu 1989, tedy před 30 lety, se začaly pomalu probouzet i nekomunistické strany Národní fronty.
Třeba Československá strana socialistická se v lednu sešla s Miloušem Jakešem, tehdejším předsedou komunistické strany a důrazně žádala úpravy shromažďovacího a sdružovacího práva. Jakeš šéfovi socialistů Janu Škodovi na požadavky kývnul, ale řekl, že to má čas, že nejprve je třeba změnit ústavu.
Dost problematická byla situace i v redakcích deníků. Marta Bystrovová, tehdy vedoucí kulturní rubriky Svobodného slova, které sídlilo na Václavském náměstí a patřilo právě socialistům, ji popisovala takto: „U nás začala být revoluční atmosféra už rok před listopadem. My jsme tu nesmyslnost viděli jako na dlani a byli jsme naprosto zoufalí. Psát jsme nic nesměli, tak jsme alespoň překládali ze sovětského tisku. Tím jsme se snažili naznačit, že se něco děje v zahraničí.“
Praxe v novinách byla tehdy taková, že každé pondělí a pátek byla porada šéfredaktorů na ÚV KSČ a na jedné z těchto porad se koncem roku 1988 rozhodlo, že šéfredaktoři jsou osobně odpovědní za to, co v listě vyjde. A když přibylo demonstrací, přišel příkaz přebírat pouze oficiální zpravodajství ČTK.
Připomínám to dnes proto, že někdy mám dojem, že někteří politici o takových metodách sní, když nespí. Asi zapomněli, že už loni se aktivizovali opět studenti a jak tehdy dopadli ti, kteří cenzurní praxi zavedli.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
