Karel Barták: Strategická autonomie EU – heslo, nebo program?
Zásadní otřesy posledních let, a zejména pak přerušení ekonomických vazeb na Rusko a vzrůst napětí v relaci s Čínou, inspirovaly zrod koncepce takzvané strategické autonomie, která má být odpovědí EU na nové geopolitické výzvy současnosti.
V podstatě jde o hledání cesty, jak zachránit konkurenceschopnost evropského průmyslu, a v některých segmentech jeho samotnou existenci, tváří v tvář stále méně otevřenému světu a zachovat při tom základní liberální premisy evropské ekonomiky.
Čtěte také
Je jasné, že EU musí formulovat odpověď na jasné ochranářské tendence v Číně, ve Spojených státech či v Indii. Jaká však má tato odpověď být? Zavedení vlastních bariér by bylo v rozporu se samotnou podstatou otevřené evropské ekonomiky a vedlo by ke vzniku obchodních válek, které by Evropa nemohla vyhrát.
Evropský průmysl je daleko více závislý na dovozu surovin než třeba americký nebo čínský; jakékoli uzavírání před světem mu nemůže prospět. Na druhé straně nulová reakce na americký Inflation Reduction Act, čínskou „strategii dvojího oběhu“ či indický program „Make in India“ by byla obdobně škodlivá, navíc naivní a nezodpovědná.
Vlastní průmyslová politika členských států
Čtěte také
Jestliže hlavní světoví konkurenti sypou veřejné peníze do sektorů budoucnosti, jako to dělá Amerika nebo Čína, měla by EU rozvolnit pravidla pro poskytování státní pomoci a umožnit totéž.
Ono se to už do značné míry děje – Evropská komise nedávno povolila Německu injekci 900 milionů eur pro výrobce baterií Northvolt, jen aby nebudoval novou fabriku ve Spojených státech. Francii dala Komise zelenou pro skoro tři miliardy eur státem garantovaných úvěrů firmám vyrábějícím solární panely, větrníky, baterie a tepelná čerpadla. A tak dále.
Zmírnění limitů státní pomoci ovšem neprospívá jednotnému vnitřnímu trhu EU, který by měl teoreticky zaručovat všem účastníkům rovné podmínky a šance. Pokud bude Komise povolovat veřejnou podporu zemím, které si ji mohou dovolit, dostanou se firmy z těch ostatních do nevýhodného postavení.
Čtěte také
Odtud stále naléhavější varování, že by se prosazování „strategické autonomie“ nemělo dít za cenu další fragmentace a oslabování jednotného vnitřního trhu EU. Zatím však komise nepřišla v rámci „strategické autonomie“ s žádným návrhem, jak řešit nerovnováhy vyvolané řízeným oslabováním pravidel a případným omezeným uzavíráním evropského trhu.
Pozitivní posun by v příštích týdnech mohla přinést nová koncepce investic do obranného průmyslu a jeho integrace na evropské úrovni. Zatímco donedávna se Unie o tento sektor prakticky nezajímala, pod tlakem války na Ukrajině se dostal do popředí jeho nutný rychlý rozvoj a financování. Mohl by se tak stát laboratoří oné „strategické autonomie“, kterou si zatím různí hráči vykládají každý po svém.
Obtížné řešení tohoto hlavolamu způsobuje zajisté především nevyvážená konstrukce samotné Unie. Státy se sice řídí stejnými pravidly soutěže a veřejných podpor, každý však praktikuje vlastní průmyslovou politiku, včetně investičních pobídek nebo i zdanění. Je tedy velmi obtížné dosahovat na evropské úrovni shody v tom, jak přesně by měla ona „strategická autonomie“ vypadat a jaký prospěch by jedněm i druhým měla přinášet.
Dnes je jasné, že se bude při jejím naplňování postupovat krok za krokem, dosahovat jen dílčích dohod; celková reforma by vyžadovala obrovské vzepětí, pro které nejsou v současném politickém ovzduší v Evropě potřebné podmínky.
Autor je bývalý zpravodaj ČTK v Bruselu a komentátor Info.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
