Iva Pekárková: Kdo dělá binec
Mezi dvěma tlumočeními v městečku poblíž Londýna jsem měla dobré dvě hodiny pauzu. Nebylo kam si sednout na kafe, v téhle čtvrti měli jen obchůdky s hranolky, burgery a smaženými kuřaty hnusnými od pohledu a žádným místem k sezení.
A tak jsem se uvelebila na lavičce v mikroparčíku, nedaleko koše na odpadky. Po ulici chodili lidi, snad každý cestou cosi požíral, podle smradu soudě místní hranolky, burgery nebo smažená kuřata, a jakmile to do sebe nasoukal, odhodil obal na zem. Úplně každý.
Čtěte také
Procházeli necelý metr od odpadkového koše, ale nikoho nenapadlo se k němu natáhnout. Promaštěné obaly se vrstvily na vozovce, chodníku i sporé trávě v parku. Ale každých třicet nebo čtyřicet minut kolem rozvážným krokem prošel chlapík s kárkou a všechno smetí posbíral.
Pár minut bylo kolem čisto a pak se obaly od jídla začaly vrstvit zas. Vůbec si nechci představovat, jak by to tady vypadalo, kdyby chlapík s kárkou odjel na dovolenou. Lidé i auta by se brodili metrovým nánosem bince.
Kamarádka Zdenka s partou podobně potrhlých vodáků sjížděla na kajaku albánskou řeku. Nechtěli divokou horskou přírodu znečistit, a tak celý týden shromažďovali odpadky do pytlů a dovezli je až do civilizace. V prvním větším městečku pak pytle ukázali jednomu z místních obyvatel, kteří se na ně přišli podívat, a zeptali se, jak se jich zbavit. „Nic není snazšího!“ vykřikl chlapík, popadl pytle a hodil je do řeky.
Prostě to zahoď
Zdá se, že jsme my lidé takhle udělaní: když se něčeho chceme zbavit, zahodíme to. Pokud možno tak, aby nás to nestálo mnoho úsilí. Hodit odpadky do řeky s tím, že je řeka odnese pryč, je věc naprosto logická. Dává to smysl.
Čtěte také
Ovšem jen v případě, že lidí je málo a kousek po proudu nežijí jiní, ke kterým naše odpadky doplavou. Vyhnat lidem z hlavy přesvědčení, že voda všechno odnese a že je to tak správně, nebude snadné.
Ganga, nejposvátnější indická řeka, stále slouží jako odvozce odpadků, přestože je už dobrých padesát let zanesená vším možným, od lidských výkalů přes plastové láhve až po mrtvé, jejichž příbuzní neměli na otop, a nemohli je tudíž spálit.
Chudí Indové nebo lidé v albánském městečku kolikrát skutečně nevědí, že odpadky hozené do řeky způsobí o kus níž po proudu problém. Nikdo jim to neřekl a oni neuvažují natolik globálně, aby na to přišli sami. Člověk by ale věřil, že obyvatelé anglického městečka by mohli tušit, že odpadky upuštěné na chodník na chodníku zůstanou tak dlouho, dokud je někdo neuklidí. Ale nezdá se.
Když už jsem se pomalu zvedala z lavičky a chystala se na další tlumočení, prošla kolem milá maminka s chlapečkem – shodou okolností se zrovna nacházeli necelý metr od koše na odpadky –, maminka ho s láskou nainstruovala, jak ji správně hodit na trávník.
Vypadá to, že tak jako Indové spoléhají na mocný proud posvátné řeky, spoléhají obyvatelé v městečku poblíž Londýna na chlapíka s kárkou. Jedni ani druzí nejsou ochotní převzít odpovědnost za vlastní smetí.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
