Cukrář Osladil ukrýval partyzány. Mechanik Aust řekl Němce, že je husa. Oba za trest putovali do Robotárny
V šumperské Robotárně gestapo mučilo politické vězně. Budova je dnes poloprázdná, nevyužívaná, částečně zdevastovaná. Uvnitř se však zachovaly cely, katr, dřevěné podlahy, mříže v oknech a mnoho dalšího. Jaký osud čeká toto v regionu unikátní místo paměti?
Do dvou let, jak plánuje majitel – Olomoucký kraj, by se měla bývalá věznice tzv. Arbeitshaus proměnit v moderní administrativní budovu. Vlastivědné muzeum v Šumperku v ní chce otevřít knihovnu, využít pro sklady a administrativní potřeby muzea.
Chystá se i expozice připomínající příběhy někdejší politických vězňů. Paměť národa před deseti lety zdokumentovala vzpomínky posledních žijících pamětníků, kteří Robotárnu zažili tak říkajíc na vlastní kůži.
V Lidické ulici v Šumperku nadohled od vlakového nádraží se nachází pozoruhodná stavba, bývalá věznice. Třípatrová budova do široka rozkročená s klenutými zamřížovanými okny nadohled od nádraží sloužila jako zvláštní zemská donucovací pracovna pro maximálně 210 vězňů a 60 vězeňkyň už za Rakousko-Uherska. Od roku 1889 sem soudy zavíraly na polepšení hříšné občany – žebráky, tuláky, nevěstky, drobné zlodějíčky. Úřady je chtěly převychovat k pravidelné práci a působením náboženské výchovy „naváděti ku spořádanému životu“, jak uvádí dobové dokumenty. V budově byly zřízeny různé dílny, např. truhlářská, tkalcovská a jiné. Místem děsu, bolesti a hrůzy se však Robotárna tzv. Arbeitshaus stala za až 2. světové války. Gestapo zde trýznilo politické vězně: bachaři je drželi v temnicích, tloukli bejčáky, apod. Budova je dnes částečně v dezolátním stavu. Plánovaná rekonstrukce za víc než 150 milionů Kč z evropských fondů proběhne v následujících dvou letech. Kraj chce z Robotárny vytvořit moderní administrativní budovu splňující přísné environmentální a energetické normy. Budova projde zateplením, původní dřevěná okna se vymění za plastová a apod.
Cukrář Metoděj Osladil za 2. světové války kousek za Radomilovem vykutal s kamarádem Josefem Hejtmánkem „zemljanku“. Říkali si, že až bude nejhůř, mají se kde schovat. V roce 1944 tam ukryli dva partyzány, kteří se dostali z obklíčení gestapa.
Bunkr však Němci vypátrali a přepadli. Metoděj Osladil zrovna nabíral vodu z potoka, podařilo se mu utéct. Po pár dnech ho Němci dopadli, mučený partyzán výslech nevydržel a prozradil ho. Gestapáci jeho mamince při domovní prohlídce vyrazili zuby.
Metoděje Osladila ve vyšetřovně mlátili přes hýždě bejčákem tak surově, že mu roztrhali maso až na kost. Drželi ho několik dní v šumperské Robotárně, která sloužila jako gestapácká věznice.
Pamatuje si zbité spoluvězně na hromadné cele: „Když mě zavřeli, tak mně tak ztloukli zadek, že jsem týden nemohl sedět. Bejčákem. Když se to přežilo, tak to ještě šlo. Byl tam chlap tak ztlučený, že mu ze zadku maso padalo,“ popisuje sugestivně pan Osladil Robotárnu, ze které ho po několika dnech transportovali na necelý rok do Malé pevnosti Terezín. V cele číslo 38 se tísnilo osmdesát vězňů.
Osladil byl zařazen do zemědělského komanda, které pracovalo na polích a v zahradách mimo věznici. Občas se mu podařilo ukrást brambory či jinou zeleninu ze záhonů a tak přežil.
Lidé žádali propustit cukráře
Po válce v létě 1945 dostal povolávací rozkaz na dvouletou vojnu do Zábřehu na Moravě. Metoděje Osladila z vojny po třech měsících propustili, protože lidé žádali na velitelství, aby navrátili jejich cukráře. V Rapotíně u Šumperku dostal domek s lahůdkářským obchůdkem.
Nakoupil stroje a začal vyrábět dortíky a jiné laskominy. O svůj podnik pan Osladil přišel po třech letech, když mu stroje na výrobu cukrovinek komunisté znárodnili. Nastoupil pak do cukrárny do Šumperka. Svou práci měl velmi rád a zůstal cukrářem až do důchodu.
V roce 1930 se ze skoro 16 tisíc obyvatel města hlásilo k české národnosti přesně 3434 z nich. Po mnichovské dohodě Šumperk obsadili němečtí vojáci a naprostá většina jeho českých obyvatel odešla do vnitrozemí. Češi, kteří zůstali, se ocitli pod přísnou kontrolou nové německé správy. Zůstala i rodina Austova, živila se pěstováním a prodejem zeleniny.
Popral se s německým učněm, který ho udal gestapu
Jan Aust nastoupil za války do učení na jemného mechanika do německé firmy Christ v Šumperku. Jan Aust v té době studoval české reálné gymnázium v Šumperku, nacisté však školu zavřeli.
Jeden z německých učňů ho udal za protiněmecké výroky. Po německém napadení Sovětského svazu v červnu 1941 prohlásil dvacetiletý Aust před německými spoluučni, že válku Němci prohrají a všichni, co jsou odpovědní za vraždy nevinných Čechů, budou po válce hnáni k odpovědnosti. S jedním z učňů se popral, a ten ho pak udal na gestapu.
Dne 8. prosince 1941 byl Jan Aust zatčen a v dubnu 1942 odsouzen na devět měsíců vězení. V rozsudku mimo jiné stojí: „Obžalovaný je české národnosti, národnostního ražení. Stýká se jen s českou společností a je protiněmecky založen.“
Ze strachu nemohl ani jíst
Obžalovaného Austa poslali do věznice gestapa v šumperské Robotárně (Arbeitshaus): „Strčili mě do věznice, kde byly zatlučený okna a úplná tma. Nic jsem neviděl. Akorát jsem nahmatal pryčnu, na který jsem měl spát, a na tu jsem si sedl. První den byla k obědu mrkev bez masa a to jsem ani nejedl, protože jsem měl velký strach a neměl jsem na to chuť,“ vyprávěl pro Paměť národa Jan Aust.
Během výslechů nebyl fyzicky týrán, ale vzpomíná, že jiní vězni se z nich vraceli v otřesném stavu: „Když někteří přišli z výslechu, tak byli celí od krve.“
Jan Aust byl v cele s několika dalšími Čechy a také jedním Židem: „Nebyly tam záchody. Chodili jsme na kbelík. Jeden Žid to musel čistit a jednou, když to přinesl zpět, tak to bylo špatně vyčištěný a ten dozorce mu to koště omlátil o tvář, že je to špatně vyčištěný. S Židy se tam zacházelo nejhůř,“ vyprávěl Aust, který si většinu trestu odpykal na těžké práci v Rapotíně na statku továrníka Oberleithnera. Po devíti měsících byl propuštěn.
Řekl Němce, že je husa a dostal tři měsíce vězení
Na svobodě Jan Aust dlouho nepobyl. V roce 1943 urazil německou paničku: „Nějakou Helmichovou. A ona mě udala, že jsem jí řekl ,německá huso‘. Už si nepamatuji, jestli jsem to řekl, ale dostal jsem za to tři měsíce. U soudu mě varovali, že je to naposledy, že když ještě něco provedu, tak pojedu do koncentráku, protože nemají čas na takové soudy. Když jsem se hlásil ve vězení, tak dozorce, co mně přišel otevřít, německy říkal: ,Ježišmarja, co tady zase děláte!?‘“
V rámci trestu pak pracoval na stavbách v Šumperku a po třech měsících byl propuštěn.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
