Církevní restituce - nekonečný příběh?
Problém restitucí církevního majetku se táhne českým veřejným životem od počátku 90. let, čas od času to vypadá, že se našlo řešení, pak se něco (nebo spíš někdo) zasekne a následuje návrat na startovní čáru. Veřejné slyšení, které na toto téma proběhlo 10. dubna v Senátu, věc nikam neposunulo, což také nebyl jeho účel. Spíš pojmenovalo status quo a naznačilo, že situace v zemi po dlouhé době dává jistou naději. Především lidovečtí politici zdůrazňovali, že je třeba jednat rychle. Pokusme se vysvětlit proč.
Za prvé, neuzavřené majetkové otázky komplikují život všem církvím. Nejpalčivější je to jistě pro církev katolickou, její řády a kongregace. Katolická církev je největší, má nejnákladnější provoz, byla zdaleka nejbohatší, komunistický stát jí toho nejvíc ukradl - a tudíž jí toho současný stát nejvíc dluží. Ostatní církve jsou - řekněme - "v závěsu".
Za druhé, obce mají čím dál větší potíže: kvůli tzv. blokačním paragrafům nemůže nikdo zodpovědně nakládat s rozsáhlým majetkem, který se nachází na jejich území. Nejde jen o sakrální stavby, ale o zemědělské budovy, další nemovitosti, polnosti, lesy...
Existuje široce sdílené přesvědčení, že katolická církev chce hromadit bohatství, které nepotřebuje, neboť se má starat o duše. Je to nesmyslná pověra: církev ani zdaleka nepožaduje navrácení všeho ukradeného majetku - chce zpátky část, kterou nezbytně potřebuje, mj. jiné proto, že u mnoha řádů je práce nedílnou součástí řeholního života. O církevních nemocnicích a charitativních organizacích, financovaných z majetkových výnosů, snad ani není třeba mluvit. Za zbylý majetek chce církev od státu získat kompenzaci, která by jí umožnila přežít přechodné období, než se stane finančně nezávislou. Mluví se v této souvislosti o čtyřiceti až sedmdesáti letech.
Tím jsme u jádra věci: církve (a teď už mluvíme o všech) jsou nyní odkázány na stát, kněží jsou de facto státní zaměstnanci, rozhodují o nich zpravidla ateističtí politici. Církve jsou v pozici prosebníků, vzniká pocit, že je musí prostřednictvím svých daní platit ti, kdo se k nim nehlásí, přitom stát církvím hodně dluží. Je to nenormální stav, je třeba ho změnit, je třeba (uchýlíme-li se k úřední řeči) narovnat poměry. Bez vyřešení nároků zejména katolické církve nic změnit nejde. Teprve pak lze mluvit o novém uspořádání vztahů mezi církvemi a státem, o daňových asignacích a dalších opatřeních.
A proč je třeba spěchat? Léta v zemi vládla sociální demokracie, která projevovala takřka nulovou ochotu vyjít církvím vstříc; občanští demokraté na tom donedávna byla zhruba stejně. V posledních měsících se změnila politická situace jak v ODS, tak ve Strakově akademii. Je tu tedy jistá šance - byť stejně slabá, jako je Topolánkova vláda.
