Žluna šedá (VIDEO)

Žluna šedá
0:00
/
0:00

V prvních předjarních slunečných dnech, často již v únoru, nemůžeme přeslechnout při procházce lesem nebo městským parkem zvláštní, daleko slyšitelný drnčivý zvuk, ozývající se nejčastěji z korun stromů. Při pátrání po původci tohoto zvuku často zaslechneme, jak opodál na tento zvuk odpovídá kdosi stejným způsobem. Jde o velmi originální metodu, jakou vyznačují své hnízdní okrsky datli: bubnování na rezonující suchou větev nebo na obdobný předmět.

0:00
/
0:00

Bubnování datlů, stejně jako všechny hlasové projevy samců všech ptáků v začátku období hnízdění, jsou určeny jednak jiným samcům téhož druhu jako výstraha: Pozor, v tomto okrsku jsem pánem já!, jednak svobodným samicím jako výzva k případnému seznámení.

Při pozorování žluny zblízka se člověk podivuje, jak takové rány může jejich mozek přestát bez poškození. Příroda to však zařídila velmi důvtipně. Mozek žlun plave totiž v kapalinném obalu, a tak podle známého fyzikálního zákona o kapalinách mozek zůstává v klidu.

Těch přizpůsobení šplhavému způsobu života mají žluny více. Vedle silného a ostrého zobáku je to především noha uzpůsobená ke šplhání, se dvěma prsty dopředu a dvěma dozadu. Navíc se pták může při šplhání pohodlně opírat o kmen tuhými ocasními pery s tvrdými osteny na konci. Pro vyhledávání larev dřevokazného hmyzu uvnitř kmene jsou žluny vybaveny vynikajícím sluchem a dlouhým, červovitým, lepivým jazykem, který dovedou vysunout ze zobáku až 10 centimetrů. Zajímavé je pozorovat žlunu při hledání larev ve dřevě. Pták chvíli co chvíli hlavou natočenou ke kmeni poslouchá, kde ve dřevě larva hryže, pak párkrát sekne do dřeva až třísky lítají a dlouhým jazykem si z chodbičky vyhlodané larvou vytáhne kořist.

Obě naše žluny, žluna šedá a žluna zelená, vydávají charakteristický pokřik. Kaskádu klesajících slabik výstižně přepisovanou jako gly, gly, gly, gly. Na rozdíl od žluny zelené, jejíž daleko slyšitelný pokřik zní jásavě a zvonivě, pokřik žluny šedé zní jaksi melancholicky a posmutněle. Jsou dokonce jedinci, kteří tu sestupnou kaskádu ke konci ještě zpomalují, až se zdá, jakoby pták při tom skomíral. Poslechněme si proto pro srovnání obě žluny. Nejdříve pokřik žluny zelené:

0:00
/
0:00

A následuje pokřik žluny šedé:

0:00
/
0:00

Ve velikosti a zbarvení šatu se oba druhy rovněž výrazně liší. Zatímco v šatu žluny zelené vyniká u obou pohlaví jasně červené temeno a zářivě žlutozelený kostřec, žluna šedá je mnohem menší, je nevýrazně zelenošedá, samec má jen červené čelo a hlava samice je bez jakékoliv červené skvrny.

V posledních letech se se žlunou šedou setkáváme stále vzácněji. Ještě do 70. let minulého století bývala slyšet i v městských parcích a zahradách stejně běžně, jako žluna zelená. V současné době však jako by vymizela. Běžněji se snad vyskytuje jen v původním prostředí - podhorských listnatých lesích. Příčiny ubývání žluny šedé nejsou objasněny. Snad jde jen o dočasný výkyv v rozšíření a početnosti, jaký známe u řady jiných ptačích druhů.

Základní údaje

Žluna šedá (Picus canus). Šplhavec poněkud menší než kavka. Zbarvení šedozelené, na hlavě šedé. Samec má přední polovinu temene červenou (u příbuzné žluny zelené mají samec i samice temeno celé červené). Vyskytuje se v lesích a často také v parcích uprostřed měst. Živí se mravenci a dalšími druhy hmyzu, příležitostně rovněž plody. Potravu sbírá z povrchu půdy a z různých štěrbin, při hledání mravenců vyklovává úzké hluboké díry do země. Hnízdí v dutinách v kmenech stromů. V sezení na snůšce, která se ve hnízdě objevuje nejčastěji začátkem května a čítá 6 až 7 vajíček, se střídají oba staří ptáci. Ti také společně pečují o mláďata. Stálý druh.

Video: MOS, Jiří Šafránek