Žena a kočka/Femme et chatte (Paul Verlaine)

Josef Čapek: Francouzská poesie nové doby (obálka ke knize překladů)

Francouzská báseň v překladu Karla Čapka.

Ve své předmluvě k druhému vydání Čapkových překladů z nové francouzské poezie zdůraznil Vítězslav Nezval především kvality jejich básnické dikce, jejich přirozenost, prostotu, úspornost, melodiku a „zcela novou nenucenost“.

Oproti starším překladům z Baudelaira, Verlaina či Mallarméa, které byly dílem Vrchlického a básníků z jeho školy a které byly zatěžkány a zbytečně komplikovány umělými, nepřirozenými slovosledy a užíváním „neudržitelných parnasistických novotvarů s četnými ‚kdys‘, ‚zkad‘, ‚kýs‘“, omezil Čapek obřadnou strojenost, která - řečeno Nezvalovými slovy -„přestala dávno vyhovovati senzibilitě básníků a zatemňovala a odcizovala čtenářům plastickou krásu slova a představy, na něž kladli důraz básníci po Baudelairovi“.

Své přesvědčení, sdílené větší částí své generace, dokládá Nezval mj. i citací „dokonalé piruety“ z překladu jedné strofy z Verlainovy básně Žena a kočka: „Své ostré nehty - ohava- / ty hladké acháty, jež svítí / břitkostí nožů, schovává / pod rukavičkou z černých nití.“

Tuto báseň jsme vybrali pro dnešní pokračování našeho cyklu.

Básníky, kteří nad jiné milovali tajemství, nemohla neupoutat a okouzlovat právě kočka, šelma pružná i tajemná, hravá i aristokraticky hrdá, záludná i plná jemných, něžných citů. Tou směsí přece málem ideálně vyjadřovala i všechno to, co chtěli sami vyjádřit ve svých verších.

Ale šlo tu především o ženu, o její tajemství, stejně nepochopitelné a nevyslovitelné. Z francouzských veršů té doby bychom mohli sestavit celou malou antologii, ve které by nechyběly třeba verše Baudelairovy, Laforguovy či Crosovy. V rafinovaném šerosvitu Verlainova interiéru pracuje světlo jako na grafickém leptu. Nic se tu nevysvětluje, všechno je ponořeno do magické atmosféry chvíle a celá báseň jako by byla nesena na zadrženém dechu básníkova úžasu a okouzlení z tajemství ženy, které básník nechce ničím rušit, vděčný za zázrak té chvíle.

Napětí tohoto hravého dvojportrétu, které nepostrádá ani drobnou příměs jemné, až trochu koketní ironie, nakonec vysrší do pointy skutečně uhrančivě intenzivní. Překvapí vás taky, když se dovíte, že tuhle skvělou báseň napsal Verlaine na lyceu v Metách, když mu bylo teprve něco kolem patnácti let? Po letech napíše: „v tom čase bylo mé já plaché a fantaskní“.

Femme et chatte
Paul Verlaine

Žena a kočka
Překlad Karel Čapek

Elle jouait avec sa chatte,
Et c'était merveille de voir
La main blanche et la blanche patte
S'ébattre dans l'ombre du soir.

Elle cachait - la scélérate ! -
Sous ces mitaines de fil noir
Ses meurtriers ongles d'agate,
Coupants et clairs comme un rasoir.

L'autre aussi faisait la sucrée
Et rentrait sa griffe acérée,
Mais le diable n'y perdait rien...
Et dans le boudoir où, sonore,
Tintait son rire aérien,
Brillaient quatre points de phosphore. 

Se svou si kočkou pohrává;
a je to divukrásné, zříti,
jak potmě tlapka bělavá
se s bílou rukou v půtce chytí.

Své ostré nehty – ohava! –,
ty hladké acháty, jež svítí
břitkostí nožů, schovává
pod rukavičkou z černých nití.

I druhá úlisně se dívá
a broušené své drápy skrývá,
než ďábel nespí v žádné z nich…
A v budoáru stinné šero,
kde zvoní její vzdušný smích,
žhne fosforových bodů čtvero.