Zážitky ze srpna 1968 od paní Kamily Štěpánkové

Český rozhlas 2 - Praha

Své zážitky, místy dokonce i úsměvné, nám poslala RNDr. Kamila Štěpánková z Říčmanic.

Toho roku mi bylo 24 let, byla jsem vdaná, manžel po vojně dokončoval vysokou školu a já jsem od ledna pracovala jako terénní technik. Bydleli jsme v Brně v podkrovním podnájmu.

Atmosféru toho léta si dobře pamatuji. V terénní laboratoři jsme měli puštěný tranzistorák, ze kterého se hrnuly projevy jako šedivá bouřková mračna. "Tak tohle jsem už jednou slyšel, a pak nás Němci obsadili," ucedil jasnozřivě mezi prací můj starší kolega. Já jsem ale prožívala to, co všichni - cítila jsem, že se dějí velké věci, že kolem nás jdou dějiny, a že my se na jejich tvorbě můžeme podílet. Netušila jsem, jak brzy a jak málo.

Laboratoř byla u slovenského Štěfanova a já jsem se při návratu domů stavovala u rodičů v Hodoníně, kde na mě čekal manžel. Brzy ráno jsme se měli společně vrátit do Brna. Osudného rána, snad mezi 4. a 5. hodinou, nás vzbudilo bouchání sousedů. Ještě teď mi prochází mráz po zádech: "Pusťte si rádio - obsadili nás Rusáci." A pospíchali tu hroznou novinu sdělit dál.

Nervózně jsme nemohli naladit, v aparátu bylo hrozné ticho. Pak znělka Prahy a stísněný hlas prezidenta Svobody, sdělení, které špatnou zprávu potvrdilo a končilo slovy: "Zachovejte klid."

Museli jsme jednat rychle, jestliže jsme se chtěli dostat do Brna. Nikdo netušil, jak dlouho to bude ještě možné. Nakvap jsme vše sbalili a půjčili si auto od mého otce. Jel s námi, aby si auto přivezl zpět, byl ale velmi rozrušený, a tak nechal řídit mého muže.

Jeli jsme na Slavkov, tedy silnicí vedoucí zvlněnou slováckou krajinou. Někde před Násedlovicemi je pravoúhlá zatáčka na temeni kopce. Až po výkřiku se auto stočilo potřebným směrem, protože obraz, který se nám tam naskytl, plně opanoval naši pozornost. Byl zvláštní a hutný svou symbolikou. Svítání nad sklizenými poli a vinicemi - nasládle růžový opar horizontu, lososové, ještě neostré slunce chladného srpnového rána. A jako z úlu, z centra toho slunečního kotouče, na tu dálku bezhlučně, vylétala temná, těžká letadla jedno za druhým a jejich křídla kreslila černou čtyřlinku zpalin, které pozvolna špinily čistý ranní vzduch.

Pokusili jsme se je počítat, ale šílený most neměl konce. Ano - přímo z východu nám nesla letadla špínu a násilí.

Do Brna jsme dojeli dobře a snadno se doslal domů i můj otec. Následující čas se slil do jediného kompaktního zážitku, který bych si po těch letech nedokázala rozdělit po dnech. Takže z toho balíku pocitů:

Z rádia nás provázela píseň "Zachovejte klid" tak nádherně zpívaná Ulrichovci. Všechny výlohy a zdi se plnily texty, kterými si lidé chtěli ulevit. Humor, který měl osvobodit. Prvně jsme si to chtěli zapisovat, ale pak jsme se rozhodli počkat, jistě to bude někde publikované, až ta patálie skončí. Vždyť je tady nikdo nechce, a tak to nemůže trvat dlouho - to byly naivní představy naší budovatelské generace.

Abychom požadovaný vývoj urychlili, začali jsme všichni demoralizační boj. Ve škole nás učili, že lidová armáda se nedá dost dobře zneužít, neboť lidé-vojáci lidi-napadené vnímají. Všichni jsme uměli dobře, či obstojně rusky (však ti Sibiřané neuměli rusky lépe) a začali jsme armádu zpracovávat. "Není ti, Ivane, divné, že tvojeho tátu tady vítali s kytkou a tebe se bojí? Ty bys na mě vystřelil, když vidíš, že jsem holka a nic ti nedělám...?"

Kdybychom věděli, že tito chlapci za to zaplatili životem, jistě bychom byli zdrženlivější. Ale to jsme se dozvěděli až později (snad každý třetí z nás si dopisoval s nějakým Sovětem, jen někdo však v dopisování neustal a od nich jsme se dozvěděli, že celá ta první demoralizovaná skupina vojáků údajně padla v bojích zde v ČSSR a nikdy se domů nevrátila).

Já jsem měla několik přátel v Ázerbájdžánu, ale v pohnutí mysli jsem balíky dopisů a odznaků rázně vyhodila do popelnice a už je nechtěla nikdy vidět. Jak naivní, cožpak někdo z nás může ovlivnit zločinný komplot mocných?

Brno bylo ruskou armádou obsazeno dost početně. Jako vždy když je zle, srocovali se všichni na náměstích a v prostorech, aby byli spolu. Historek o obrácených směrovkách a rafinovaných schválnostech jistě dostanete dost. My jsme byli mladí, a tak jsme nevěřili, že se zlo udrží dlouho a vše jsme brali spíš jako dobrodružství. Jako něco, co ti starší taky prožili.
Takže pro vás vybírám těchto pár zážitků...

1) Náměstí svobody v Brně zaplněné lidmi až po schůdky obchodů. Napříč náměstím projíždí tramvaj a lidé se mačkají, aby jí udělali místo. Tramvaj zastavuje a otvírá dveře. Najednou šílený chaos shora, kde v pravém úhlu na tramvaj najíždí z boční ulice ruský tank. Nikdy nepochopím zázrak, kterým se podařilo davu ještě se semknout tak, aby tank projel a nikoho nerozdrtil. Pocit, že lidé utíkají opravdu o život, jsme tak pocítili po prvé.
Hlaveň tanku zakotvila na zadní plošině. Nevím, zda šlo o demonstraci síly nebo o selhání nervů velitele tanku pod vlivem reality. Snad když Rusové nikde neviděli násilí, ani náznaky revoluce, chtěli ho vyvolat? A jako po zásahu blesku se vše mírně uklidnilo, tank couvl, tramvaj odjela, dav zašuměl a situace byla přichystána na další minidrama.

2) Velmi intenzivní byl "boj" o Rohlík. Je to vyklenutá budova, která tehdy patřila čs. armádě. Tehdy v ní naše důstojníky věznila nějaká okupační jednotka. My jsme vyplňovali okolní budovy a výkřiky podporovali vězněné. Byla to zvláštní situace, kdy lidé s armádou cítili sounáležitost v boji proti okupantům. A zde se odehrála úsměvná historka. Těsně před Rohlíkem byly záhony růží, dav se pomalu stahoval k budově, ale široká silnice zatím stačila. Jako v grotesce uprostřed té vřavy stojí zahradník a kropí z hadice záhony květin, jakoby se ho okupace netýkala. Vtom za ním zafuní tank a nevybíravě směřuje vpřed přes záhon. Zastaví na kraji trávníku a pásem přiškrtí hadici, ta zplihne zahradníkovi v ruce. Zahradník se prudce obrátí a gestem ruky tank pošle zpět. A to byl jen zlomek, který odhalil skutečnou povahu útočníka. Řidič tanku automaticky zařadil zpátečku a hadici uvolnil, neboť cítil, kdo je v právu. Samozřejmě, že velitel tanku ihned jednal a tank pak ve své cestě pokračoval. Ne, ti vojáci byli opravdu současně útočníci a oběti bez možnosti si vybrat.

3) Na nepoužívaných kolejích vlečky do Šmeralových závodů, vedle mostu přes řeku, byla u silnice umístěna okupantská patrola. Byli to dva hoši v pracovních uniformách, dřepěli zády k továrně a hlídali si svou zbraň, snad velký kulomet, snad malé dělo. Hlaveň směřovala volně podél řeky lemované stromovím, za jehož korunami vykukovaly střechy domů. Slovně jsme demoralizovali vojáky, kteří se bránili unaveným mlčením. Zlí ale nebyli.
Najednou se tam objevil stařík a komickou brněnštinou začal vojáky žádat o změnu jejich postu nebo aspoň směru případného útoku. "Kluci, vidite ten dům, nevidite, je za tó alejó, ale tam, vidite, ten vaš lauf de akorát ke mně do pokoja." Gestikuloval a ukazoval, jak je jeho pokoj v balistické křivce jejich zbraně. Vojáci se zase bránili netečností. To dědka povzbudilo. "Ne, ja vas nechco naštvat, ale co vám to udělá, posunót ten lauf kósek nad tu vodu," a zase imaginárně šteloval jejich lauf pěkně nad řeku, kde by na nikoho nemířil. A považte, nakonec, aby se ho zbavili, ten lauf nad tu vodu posunuli. Připadá vám to jako ze Švejka? Jo, ten byl taky ze života.

4) V Hodoníně přišli okupační vojáci poprosit o vodu. Byli to prezenční vojáci někde z dalekého východu, které k nám dovezli, aniž by se obtěžovali jim vůbec říci, kde že to jsou a proč. Prostě byli v lese a čekali, co mají dělat, jako loutky, jako nástroje.