Zamyšlení - 26.8. (O VYTRÁCEJÍCÍCH SE DOPISECH)

26. srpen 2007

Kamarád nedávno slavil osmdesátiny. Má fůru vnoučat, dokonce i pravnoučata. S narozeninami těsně před koncem školního roku nehrozilo, že se rodina nesejde - děti čekaly na vysvědčení, ty starší zase, jestli je přijmou na tu či onu vysokou.

Protože se ho snad už půl roku vyptávali, co by si k těm velekulatinám přál, měl obavy, že to s dárky nedopadne dobře. A tak si asi dva měsíce před dnem D svolal rodinu a řekl, že všechny velké dary s díky odmítá, včetně zamýšlené poukázky na cestu kolem světa lodí, že místo toho chce od každého člena rodiny jediné: aby mu napsali dopis. Obyčejný dopis.

Z rodu těch, jaké celý život psal své ženě, když byli rozděleni, jaké si psal se svými dětmi, když k sobě navzájem nemohli, ale i když byly na tajných skautských táborech, kam za nikým z dětí žádní rodiče nesměli, a děti ve svých úzkých chvílích se chtěly na dálku chytit rodičovských rukou. A oni, rodiče, zase psali proto, aby je pro úzké chvíle povzbudili, ale zároveň se něco o táboření dětí dozvěděli, protože kdysi taky byli skauty. Chtěl, aby mu dopisy k osmdesátinám taky připomněly ty dopisy, které psal domů ze svých vědeckých cest, když konečně mohl do světa, a telefon používal jen na oznámení, že tam či onam bez obtíží dorazil, nebo že se vrací a přistane tehdy a tehdy.

Zeptal jsem se ho, jestli to chce po rodině proto, že nemá mobil a cítí se odstřižen. Řekl že má mobil, že mu pořád někdo z rodiny telefonuje nebo posílá esemesky, ale z toho mu jen naskakuje husí kůže, protože oni s ním nehovoří, oni se s ním jen dorozumívají, někdy dokonce jazykem, kterému on moc nerozumí. A on je všechny rozběsňuje, protože jim odepisuje či říká, že nerozumí.

Pokusil jsem se ho utěšit poznámkou, že někteří politici ke mně mluví dokonce přes obrazovku a taky že jim nerozumím, on mi však řekl, že jsem vůl, potlapkal mě (jak se říká na Slovensku) a odešel koupit obálky a známky, aby rodina neměla šanci mu dopisy nenapsat a neposlat. A mě zanechal samotného s rozmýšlením nad způsoby našeho dorozumívání. Které - jak se ukázalo - je na dost smutné úrovni.

Skoro se chce říct, že už ani není. Sdělovací prostředky komunikují - až na pár výjimek - jednosměrně, a občas, aby vypadaly vícesměrně, komunikují samy se sebou. Kdysi to začal pan Železný s pořadem volejte řediteli. Politici se chovají podobně. Jen s tím rozdílem, že pan Železný byl ve srovnání s nimi komunikační génius. A když se přeci jen podaří, že by někdo s nimi chtěl tak nějak lidsky pohovořit, buď chtějí to lidské pohovoření znát napřed, nebo si stěžují některé z rad jimi vytvořených, že jejich pohovoření bylo zkresleno, zmanipulováno, vytrženo z kontextu a že to mysleli úplně jinak. Aby se tomu vyhnuli, mají mluvčí. Kteří - možná - by byli ochotni si za určitých okolností (jimi stanovených) i dopisovat.

Nejbohatší a nejmocnější banky, společnosti, fondy mají taky mluvčí. Zvláštní je, že ti úplně nejmocnější mají za mluvčí bývalé redaktory československé socialistické televize. Kteří si své klienty přehazují, aby nikde nebyli dlouho. A přitom pořád. Nemá to chybu. Nebo ano?

autor: Jiří Stránský
Spustit audio

Více z pořadu