Záchrana huculských koní
Je tomu třicet let, co se parta nadšenců rozhodla pro konkrétní čin - zachránit před vyhynutím jednoho koníka. Třicet let života tomu věnoval i doktor Otakar Leiský, tajemník TISu, nezávislého sdružení přátel přírody.
IB:Kolik teď na světě pobíhá huculských koníků?
Leiský: Pokud řekneme, že čistokrevných, tak asi tak 1 300. To je zhruba tolik jako koní Przewalského. Ale bývalo hůř. Ještě před třiceti lety na celé zeměkouli bylo necelých tři sta čistokrevných huculských koní a bylo nebezpečí, že do několika let úplně vymizí. V té době se totiž rozpadaly všechny chovy, které se huculskými koňmi zabývaly, konkrétně my jsme narazili na rozpadající se chov huculských koní na Muráni, takže nakonec bylo potřeba věnovat se záchraně koní za každou cenu, aby tento významný druh živočichů u nás nevymizel.
IB: Huculy snad ani nemusíme představovat, většina z nás je někdy viděla nebo o nich slyšela.
Leiský: Dnes už je to pravda. Před třiceti lety ale téměř nikdo nevěděl, o čem mluvíme, protože huculský kůň právě tím, jak začal mizet z našeho života, už se stával téměř neznámým tvorem. Ale ve skutečnosti je to velice významný tvor, je to takový tarpanoidní kůň severních Karpat, který má spoustu vlastností, které bylo třeba zachovat i v genotypu, protože bez toho bychom neměli výchozí materiál pro jakékoli šlechtění koní.
IB: Tedy jejich životní osud byl velice klikatý. Ale kdysi prožívali velice slavný život.
Leiský: Kdysi dávno ano. Literatura udává, že první zmínky o něm se objevily asi před 400 lety. Nejdříve se tohoto koně ujali Huculové, což byli rumunsko-rusínští pastevci, kteří asi tak v 16., v 17. století přitáhli do Karpat, aby se zachránili před tureckými a jinými nájezdy. Hucul - to vlastně znamená zbojník, neboli zbojnický kůň, poněvadž hocul rumunsky je zbojník. Tyto koně vykonávali užitečnou práci právě v těch velice těžko přístupných horských oblastech Karpat, ať už jako spojovací zvíře pro jízdu v těžkých terénech, nebo jako soumar při přenášení těžkých břemen. Toho si pak všimli ještě za Rakouska-Uherska vojáci a chtěli těchto vlastností využít pro armádu, takže v roce 1856 v tehdejší Lučině u Radovce, to je dneska Rumunsko, založili první pokusný chov s deseti bukovinskými klisnami a dvěma hřebci. Delší dobu to tam sice fungovalo, ale nemělo to ty úspěchy, poněvadž výchozí klisny nebyly docela huculské, byly trochu ovlivněny jinými vlivy, takže v roce 1872 tento chov vojenská komise zrušila a znovu ho obnovila za čtyři roky, v roce 1876, už s pravými huculskými koňmi a tento chov zde vlastně trvá až dodnes.
IB: A pak u nás došlo k tomu osudovému setkání, tedy osudovému pro huculy, s dobrovolnými ochránci v TISu.
Leiský: Je to tak, ale mělo to ještě takovou ne dost hezkou předehru. Bohužel huculský kůň byl oběma světovými válkami velice zdecimován. V roce 1950 se to pokusili vyřešit Slováci tím, že založili nový huculský chov na Muráni na východním Slovensku, původně s devadesáti klisnami a několika hřebci. Bohužel asi po sedmnácti letech se od této koncepce ustoupilo. Když se tedy s těmito huculskými koňmi setkali dobrovolníci z TISu, nezávislého sdružení přírody, tak to už vlastně huculský chov na Muráni končil. TIS, to je nejstarší ekologická organizace v republice, ovšem byla deset let neúředně likvidována, takže od roku 79 do roku 89 oficiálně nemohla vystupovat na veřejnosti, ale huculský chov se podařilo zachránit pod záštitou Československého svazu tělesné výchovy a sportu. Později, po roce 1989 se TIS obnovil a Hucul klub přešel zpátky do jeho vlivu.
IB: Vypráví se to snadno, ale zákulisí záchrany skrývá asi přemnohé svízele.
Leiský: Skrývá. Teď už naštěstí to nejsou svízele politické, ale ekonomické bohužel přetrvávají a naopak se znásobují. Když si všechno spočítáte, tak zjistíte, že je to opravdu drahé zvíře, a nikdo vám na tohle nepřispěje.
IB: A co čeká huculy v budoucnu?
Leiský: Řekněme, že záchrana už je víceméně zajištěna, teď už huculský kůň pravděpodobně nevyhyne. Zůstane určitě zachována hipoterapie, poněvadž ta hodně pomáhá, jak se za těch šestadvacet let, co hipoterapii v Hucul klubu provádíme, ukázalo. Zůstane také práce s dětmi, zůstane jezdecká turistika a možná že se podaří rozvinout nějakou mezinárodní spolupráci, až vstoupíme do Evropské unie.
