Vzpomínka na velké šelmy
Prosperující a Čechy oblíbené přímořské letovisko na severu Tunisu u hranic s Alžírem. Od moře se autobus za půlhodinu vyšplhá do sedla s městečkem Ain Drahan. Tady se kdysi v zelených kopcích schovávala koloniální Francie před úpalem panujícím ve zbytku země.
Zanechala i sentimentální vzpomínku červených sedlových střech a několika mondénních hotelů z meziválečných let. Výhledy z nepočetných tisícovek, posledních výběžků Atlasu, které město obklopují, přinášejí pozoruhodné krajinářské zážitky i historické reminiscence. Na vzdálenějším horizontu splývá aluviální rovina v nedohlednu s mořem, v bližším zorném poli se vlní kopcovitá krajina naplněná korkovými duby, borovicemi, kapradím a vřesovci. To vzdálené představuje obilnici starověkého Říma. Odtud zásobovala provincie Afrika na počátku našeho letopočtu impérium pšenicí a vínem.
Poživačný Řím se však chtěl i bavit. Africká objednávka amfiteátrů zněla na velké šelmy. Lvy, pardály a medvědy. Ty provincie dodávala z kdysi divoké Krumerie, začínající v pahorcích a rozeklaných údolích bezprostředního okolí naší pozorovatelny.
Zdá se absurdní, že by tahle na pohled klidná krajina, kde největším divoce žijícím savcem je v současnosti divoké prase, o toulavých psech nemluvě, mohla být kdy domovem velkých šelem. Vypovídají o tom římské mozaiky. V Národním tuniském muzeu Bardo jsou jich desítky čtverečních metrů, většinou z 2. a 4. století našeho věku, z doby, která představovala apogeum římské slávy v Africe. Lvi, lovení i lovící, opakovaně zakousnutí do hřbetů antilop nebo koní, představují běžný motiv. Nouze není ani o medvědy. Občas se na mozaikách mihne pardál. Kamenných lvů je pak habaděj, hlídají portály a zdobí náhrobky. Skoro dva tisíce let staré svědectví je přesvědčivé, snadno mu uvěříme. Překvapí však údaje o tom, že velké šelmy se tady, a ve větší části severní Afriky, setkávaly s člověkem ještě v době, kdy se u nás hrála Fidlovačka nebo později zakládalo Národní divadlo.
Hezký doklad najdeme v domácí literatuře. Ve třetím ročníku Živy z roku 1855 je bez autorského uvedení rozsáhlý úvodní článek: Lev. Majestát krále zvířat je vykreslen v barvách dobových předsudků a jako hlavní vlastnosti jsou mu přisouzeny lenivost, chladnokrevnost a odvaha. Podstatné je zjištění, citujeme, že "lev spotřebuje v průměru do roka za 3000 zlatých koňů, mezků, krav, velbloudů a ovcí. Vezmeme-li prostřední délku života jeho na pětatřicet let, vyjde vydržení každého lva Arabům na více než 100 000 zlatých ročně."
A článek pokračuje: "Na začátku letošního roku zdržovalo se v provincii Konstantinské v Alžíru třicet lvů, k nimž ročně několik z Tunisu a Maroka se přidruží; výživa jejich stojí tuto provincii ročně 90 000 zlatých. V kraji mimo město platí tím způsobem každý Arab lvovi 20 zlatých daně, kdežto státu ani dva zlaté neodvádí. Obyvatelé Alžíru vypálili ve více než v polovici své země lesy, aby lvy zaplašili; nyní když francouzská vláda tomuto pustošení brání, aby země zcela se neoholila, platí raději Arabové vysazené tresty, jen aby lesy dále vypalovati mohli. Nezbude nic než, aby se vláda sama prostředků chopila, jak by škodlivou zvěř, jmenovitě lvy, vyhubila."
Snad je to vše trochu nadsázka, v zásadě však skutečný problém a závěrečnou radu vláda opravdu s nebývalou razancí naplnila. Vlna francouzské kolonizace odnesla do konce století velké šelmy z Alžíru i Tunisu. Další vítězství nad přírodou, jehož sláva dobou koroduje. Nechceme ale v této souvislosti ani poučovat, ani moralizovat. Věnujme na závěr tichou vzpomínku těm velkým kočkám, které musely opustit místa dnešních turistických destinací v době překvapivě nedávné. Sotva se někdy vrátí.
