Výročí 17. listopadu Slováky do ulic neláká

16. listopad 2005

Slovenské oslavy - neoslavy výročí událostí 17. listopadu 1989, různé pohledy na erupci násilí na předměstí francouzských měst a nové, znepokojivé poznatky o smrti brazilského mladíka, který byl v Londýně zastřelen policií během zátahu proti strůjcům sebevražedných útočníků - to jsou některá z témat, jež nabízí nejčerstvější vydání pořadu ČRo 6 Svět viděný internetem.

Zítra je státní svátek a v České republice si - každý po svém - připomeneme 16. výročí událostí 17. listopadu roku 1989. Slováci, s nimiž jsme tehdy žili ve společném státě, se o to již pokusili. A jak uslyšíte, s velmi výmluvným výsledkem. Protestů proti komunistickému režimu se v roce 1989 zúčastnila asi třetina občanů.a každý si pamatuje záběry z náměstí plných lidí, ochotných projevit vlastní názor - píše na svém serveru slovenský deník Sme (www.sme.sk) a pokračuje: Po pádu komunismu se titíž lidé stali pasivními a je jen velmi málo událostí, jež dokážou Slováky vyburcovat, aby vyšli do ulic. Včera si výročí sametové revoluce na ohlášených mítincích připomněli studenti v osmi slovenských městech . Přišlo jich však velmi málo - asi 15 jich bylo v Banské Bystrici, 20 v Košicích a Žilině, na dvě stovky v Trenčíně, několik desítek v Prešově a v Nitře. Nejvíce - kolem 300 - studentů přišlo na náměstí ve Zvolenu.

Dostat do ulic větší množství lidí se v poslední době podařilo jen organizátorům demonstrace proti neonacistickému násilí v Bratislavě. Sociolog Pavel Haulík však nevidí v této akci náznaky toho, že by lidé projevovali výraznější ochotu k protestům. " Slováci spíše hledají individuální řešení" - tvrdí Haulík, s tím, že nemají v povaze vzpouru a ani v historii nelze nalézt mnoho příkladů, jež by dokazovaly opak. Politoložka Darina Malová upozorňuje, že srovnatelné protesty s těmi v listopadu roku 1989 zažilo Slovensko ještě v roce 1991, kdy se rozhodovalo o budoucnosti Československa. Tehdy se lidé dokázali nadchnout, neboť šlo o velmi jednoduchou myšlenku, s níž se mohli velmi lehce identifikovat. Dnes však podle Malové chybějí ideje, pro něž by lidé vyšli do ulic, ale i osobnosti, schopné je veřejnosti nabídnout. Lze to dokumentovat na příkladu odborů, které nejenže nedokážou sjednotit občany, ale ani vlastní členy. Dalším problémem je dnes nezájem médií, který podle Malové naopak nechyběl v letech 1989 a 1991 - podotýká server deníku .

Nepokoje na předměstích velkých francouzských měst postupně slábnou, a i když vláda navrhla prodloužit výjimečný stav, komentátoři a pozorovatelé se shodují v tom, že eskalace násilí se pomalu stává minulostí. Nikoli však její příčiny a důvody. Žhavé francouzské noci proto pro místní média zůstávají tématem číslo jedna, stejně jako první konzistentní vyjádření prezidenta Jacquesa Chiraka ke krizi. Některé deníky ho považují za pozdní a v souladu s opozicí kritizují údajnou nedostatečnost řešení, která prezident nabídl. Chirac označil za prvořadý cíl obnovu pořádku a vyzval všechny k boji proti diskriminaci. Jako jediné konkrétní opatření ohlásil zavedení dobrovolné veřejné služby pro mladé lidi s cílem otevřít jim lepší vyhlídky na získání práce. Levicový Libération (www.liberation.fr) uznává správnost Chirakovy "diagnózy" a chválí jeho odsouzení diskriminace, která je u kořene nynějších násilností. Prezident ale podle listu nenavrhl nic, co by bylo na výši situace. Rovněž France-soir (www.francesoir.fr) označuje oznámené kroky za velmi slabé a soudí, že v prezidentově projevu chybělo to základní, tedy udání směru, kterým by se Francie měla ubírat.

Pravicový list Le Figaro (www.lefigaro.fr) píše, že prezident vyvodil z krize poučení, ale obsah jeho projevu blíže nehodnotí. V komentáři však píše, že nynější "epizoda" zřejmě končí pro vládní moc lépe, než začala. Podle jeho názoru se vyplatila pevnost i obnovená jednota vládního týmu. "Když Chirac, premiér Dominique Villepin a ministr vnitra Nicolas Sarkozy postupují stejným krokem, věci se hýbají dopředu a veřejné mínění za nimi jde," píše list. Protesty levice proti prodloužení výjimečného stavu jsou podle listu směšné, protože nikdo nebude vládě vyčítat, že si tuto odstrašující zbraň ponechává.

www.lefigaro.com

Francouzský ministr-zmocněnec pro pracovní vztahy a zaměstnanost Gérard Larcher v rozhovoru pro internetové vydání britského listu Financial Times (www.fiancialtimes.com) uvedl jako jednu z příčin nynějších nepokojů v zemi přetrvávající polygamii v rodinách muslimských přistěhovalců. Podle jeho názoru spočívá negativní vliv početných polygamních rodin na dospívající mládež především v tom, že děti se nemohou ztotožnit s osobností konkrétního otce. Následkem je antisociální chování části mládeže etnických menšin. To nutí zaměstnavatele, aby byli vůči všem zájemcům o práci z této společenské vrstvy mimořádně obezřetní, takže potomci přistěhovalců všeobecně nalézají zaměstnání velmi obtížně, míní Larcher.

"Vzhledem k tomu, že část této společnosti vykazuje antisociální chování, není překvapující, že někteří z jejích příslušníků mají při hledání práce problémy," prohlásil Larcher. Podle deníku by mohl Larcherův postoj nejen přilít olej do ohně nynější debaty ohledně příčin nepokojů, ale také urazit muslimy a protirasistické organizace. Jak dodává agentura AFP, polygamie je ve Francii oficiálně nepřípustná a lze ji trestat vězením. Úřady však její existenci v některých případech tolerují a podle odhadů lze u asi 30.000 především afrických rodin konstatovat víc než jednu manželku.

Stahování britských jednotek z Iráku by mohlo začít v květnu příštího roku, informuje dnešní londýnský The Guardian (www.guardian.co.uk). Deník ale dodává, že "vláda trvá na tom, že britští vojáci neodejdou bez Spojených států". "Strategie odchodu je v pokročilém stadiu" a vlády Británie a Iráku nyní připravují k této věci "společné prohlášení", píše deník, podle něhož by ke stahování Britů z Iráku docházelo po jednotlivých provinciích, kde jsou dislokováni. Jako první by přišla na řadu provincie Majsán severně od Basry.List poznamenává, že britské ministerstvo obrany nyní hodnotí "míru politického a operačního rizika" spojeného se zvažovaným stahováním. Deník podotýká, že premiér Tony Blair už v pondělí před parlamentem připustil, že stahování asi osmi tisíc britských vojáků z Iráku by mohlo začít v roce 2006. Nepřímo tak potvrdil informace, že se intenzivně jedná o zahájení odchodu západní koalice z Iráku. Za nezbytnou podmínku odchodu ale označil schopnost irácké armády zajistit bezpečnost země. Británie i Spojené státy se zatím úzkostlivě vyhýbají tomu, aby termín odchodu přesně stanovily, protože by se tím nutně dostaly do potíží. Irácký prezident Džalál Talabání v rozhovoru s britskými novináři však řekl, že do konce roku 2006 by mohli z Iráku odejít všichni britští vojáci.

www.guardian.co.uk

A z britských médií ještě jedna informace. Britská policie zabila v červenci mladého Brazilce v londýnském metru střelami dum-dum, které jsou v mezinárodních konfliktech zakázané od konce 19. století. Píše to dnes britský deník The Daily Telegraph (www.telegraph.co.uk). Policie zastřelila 22. července sedmadvacetiletého elektrikáře Jeana Charlese de Menezese, protože se domnívala, že jde o teroristu připravujícího další útok. Stalo se to v období zvýšených bezpečnostních opatření po dvou sériích teroristických útoků na londýnskou veřejnou dopravu, při nichž zahynulo 52 cestujících a čtyři teroristé. Poměrně brzy se ukázalo, že zabití Menezese byl tragický omyl, i když policie nejprve dávala novinářům lživé informace. Okolnosti případu se nyní vyšetřují a zpráva má být zveřejněna v únoruThe Daily Telegraph (www.telegraph.co.uk) píše, že podle zjištění jeho reportérů policie použila při akci střely dum-dum. Ty vynalezli Britové a vyráběli je v Indii v muniční továrně v obci Dum Dum u Kalkaty, odkud má také náboj jméno.

Střela se v těle zasaženého roztrhne, takže mu způsobí vážnější a bolestivější poranění, než běžný projektil. Právě kvůli tomu byla již v roce 1899 zakázána v mezinárodních konfliktech, ale působnost příslušné haagské konvence se nevztahuje na domácí použití v policejních silách. V Británii zakázána není a o jejím použití rozhodují oblastní velitelé. Britská policie dostala moderní verzi střely dum-dum pro použití v operaci Kratos, což je název intenzivního zásahu proti sebevražedným teroristům, při němž mají policisté právo střílet s úmyslem zabít. Právě v rámci této akce byl omylem zastřelen de Menezes. Britská policie zařadila tyto střely do arsenálu poté, co výzkum potvrdil, že jsou účinné v souboji zblízka a proti lidem, kteří se pokoušejí odpálit nálož, kterou nesou na vlastním těle. Střely dum-dum se používají také při zásazích v letících letadlech, protože tím, že se roztrhnou v těle zasaženého, se snižuje riziko, že by protrhly plášť letadla a vyvolaly katastrofální dekompresi - tedy náhlé snížení tlaku v kabině letadla, kvůli kterému mohou lidé přijít o život a letadlo se zřítit. V obou případech také policejní experti dospěli k závěru, že tyto střely sice více ohrožují zasaženého, ale podstatně snižují riziko pro lidi v okolí.

Izrael a palestinská samospráva se v úterý dohodly na zřízení přechodů mezi pásmem Gazy a židovským státem a de facto tak završily odsun židovského obyvatelstva a předání příslušných území palestinské samosprávě. Tento bolestivý proces, který otřásl izraelskou politickou scénou má již konkrétní důsledky. Zde je jeden z nich.Stavba nové synagogy v Izraeli není nic mimořádného. Avšak v případě kibucu, založeného kdysi na ideji ateismu a sdílení příjmů i výdajů, je to mimořádný ideologický odklon. Kibucy, které byly v minulosti předvojem židovského státu, se postupně vylidňují. Nadějí pro některé z nich jsou rodiny osadníků, které byly letos nuceny opustit své domovy v pásmu Gazy a na západním břehu Jordánu. Do kibucu Jad Hannah jich zamířilo 30. Mnohé z nich jsou věřící, takže mají-li zůstat, musí mít místo, kde se budou modlit, píše agentura AP (www.apnews.org). Je to sňatek z rozumu. Tak jako kibucy potřebují novou krev, hledají obyvatelé 25 vysídlených osad nové domovy. Kibucy vznikly na socialistických a sekulárních hodnotách. Ranou pro ně byla inflace v 80. letech minulého století, kdy začal odliv mladých lidí a narůstaly dluhy vůči vládě.

Jad Hannah v severním Izraeli není výjimkou. Když sem v září zamířily rodiny z osady Homeš, vystěhované ze západního břehu Jordánu, pro zdejších 90 obyvatel to byla injekce nové energie. Kibuc Jad Hannah založili v 50. letech ruští a evropští imigranti; podobně jako v ostatních kolektivních družstvech dodržovali princip rozdělování povinností a příjmů, veřejného vlastnictví domů i půdy, společné výchovy dětí. Zdejší lidé se odštěpili od hlavního politického proudu kibuců a posunuli se ještě více doleva, ke Komunistické straně Izraele. Mnoho kibuců se z dluhů vyvázalo privatizací. Jad Hannah dostal stejnou šanci s podmínkou, že přijme osadníky. Většina původních obyvatel kibucu je v důchodovém věku a privatizovat mohou domy, v nichž bydlí. Politicky však mají s osadníky společného jen velmi málo. Obyvatelé kibuců rušení osad podporovali, v Homeši však před odsunem plály ohně, stavěly se barikády a když přišli vojáci evakuovat, létaly na ně vejce, rajčata a plechovky s jídlem. To je už minulost. Teď obyvatelům družstva a bývalým osadníků nezbývá nic jiného než najít společný jazyk. Před nedávnými novoročními svátky se proto z bývalé mateřské školky stala dočasná modlitebna, která poslouží, dokud nebude postavena nová synagoga.

Dvaaosmdesátiletá Pnina Feilerová popírá, že její vesnice zaprodala své názory za vládní almužnu. Stařenka proti věřícím nic nemá, pokud nebude nucena se modliteb sama účastnit. Jestliže nově příchozí dostanou novou synagogu, "je to jenom dobře", říká. Ostatní obyvatelé kibucu vědí, že doba jejich sdíleného života je pryč. Společenská místnost a knihovna nenávratně chátrají. V zaprášené jídelně se naposledy podávalo společné jídlo velmi dávno. "Nejsme už kibuc. Prostě už jenom žijeme vedle sebe," říká Michael Hide.

Dvouproudá silnice, která spojuje čtvrť bývalých osadníků se starým kibucem, byla postavena rychle. Navazování vztahů potrvá nepoměrně déle. Pětičlenná rodina Simčiových musela opustit prostorný dům v Homeši a přijmout třípokojový domek v Jad Hannahu. "Ještě to není domov. V kibucu je hodně starých lidí a je těžké se s nimi seznámit," říká osmnáctiletý Moran Simči. Vesnice sice uspořádala na uvítanou několik setkání, ale žádná velká přátelství nevznikla. "Jsme si vzdáleni. Oni jsou komunisté a my jsem pochopitelně zaměřeni jinak. Doufáme, že z nás jednou bude jedna velká rodina, jako to bylo v Homeši," říká Moranova matka Juliette.

Závěrem pořadu Svět viděný internetem nabízíme zajímavost z oblasti archeologie, která svědčí o tom, že se lidé v běhu tisíciletí příliš nezměnili. Opíjení se, hospodské radovánky a následná povznesená nálada nejsou , jak uslyšíte, projevem současné konsumní doby.Bádání v bohaté archeologické lokalitě v jižním Peru prokázalo, že se podobným způsobem tamní lidé bavili už před 1000 lety. Na vrcholku jedné z místních stolových hor zde totiž vědci odhalili dávný pivovar, který domorodci využívali k bujarým pitkám, patrně úmyslně přímo před zraky obyvatel ze sousední říše. Uvádějí to internetové stránky deníku The Independent (www.independent.co.uk). Pivovar, fungující asi čtyři století, byl postaven na plošině na posvátné hoře Cerro Baúl v jižním Peru ve výšce kolem 2500 metrů nad mořem. Byl dostatečně velký, aby v něm bylo možné vyrábět přes 8000 litrů piva najednou, což je pro tisícovou populaci místní komunity nezanedbatelné množství, podotýkají peruánští a američtí vědci. Celý pivovarnický proces zde zřejmě řídily urozené ženy.

www.independent.co.uk

Podle odborníků je nejpozoruhodnějším aspektem pivovaru fakt, že leží 600 metrů nad obcemi, kde tehdejší obyvatelstvo žilo, a že nemá vlastní zdroj vody. Vše, co bylo zapotřebí k vaření alkoholických nápojů, včetně vody, tedy muselo být vynášeno po strmých svazích, píše se ve studii, která byla zveřejněna v odborném časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences. Archeologové se domnívají, že příslušníci přednické kultury Wari, jež tehdy ovládala většinu současného peruánského území a která pivovarský komplex zřídila, užívali pivovar jako "předsunuté pijácké doupě", aby ukázali své pijácké dovednosti sousedům z říše Tiwanaku, jež se prostírala dále na jih na území dnešní Bolívie. "Toto je jediné místo, kde se zmíněné dvě říše stýkaly, což pomáhá vysvětlit význam zkoumaného místa," konstatoval profesor Mike Moseley z Floridské univerzity v Gainesville, který archeologický výzkum vedl.

Komplex pivovaru s doškovou střechou sestával z místností určených pro mletí, vaření a kvašení. Pivo se zhotovovalo z mleté kukuřice a bobulovitých plodů pepřovce obecného, které po tří- až pětidenní fermentaci vytvořily silný nápoj známý v současnosti v oblasti And jako chicha. V místnosti, kde se pivo vařilo, našli archeologové ozdobné jehlice, kterými si spínaly šály a oblečení jen vysoce postavené ženy, uvedl Ryan Williams z chicagského muzea. Archeologové připomínají, že i v následné kultuře Inků dohlížely na pivovarnický proces "vyvolené" urozené ženy. Jehlice mohly být nicméně vhozeny do pivovaru při závěrečném večírku kolem roku 1000 našeho letopočtu, kdy byl z neznámého důvodu celý komplex rituálně zapálen a kdy v plamenech skončily i keramické poháry.

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19-ti hodin 10-ti minut.

autor: smi
Spustit audio