Volba a prezidentský slib Edvarda Beneše roku 1935
Volba prezidenta republiky bývala v české kotlině dramatickou událostí i za první republiky. V prosinci 1935 měl být po T. G. Masarykovi zvolen druhým československým prezidentem E. Beneš. Před volbou došlo k novinářské přestřelce mezi prohradními a protihradními periodiky, o čemž svědčí titulky novin: „Za Benešovu kandidaturu se postavily i země jako Francie, Rakousko, či Anglie.“ „Nehodláme tolerovat byzantismus a nedemokratické metody Hradu a socialistických stran, vnucujících lidu svoji vůli!“….
Strana Národního sjednocení ohlásila, že na prezidenta navrhuje Karla Kramáře, ale ten kandidaturu nepřijal. Protibenešovské pravicové křídlo agrárníků hledalo svého kandidáta. Nakonec nabídlo kandidaturu prof. Bohumilu Němci, botanikovi, který ji přijal. B. Němce podpořilo vzápětí i Kramářovo Národní sjednocení. Situace se komplikovala. Beneš však byl proti takové volbě, ve které by proti němu měl stát „národní“ kandidát, jak byl Němec občas označován. Prohlásil tehdy: „Celá ta věc je pro mne tak urážlivá, že vůbec už ji mám dost. Já se přece nedám zvolit proti národnímu kandidátu komunisty a henleinovci. Řekněte jim, že jsem na to příliš velkým vlastencem.“
Komunisté upustili od záměru postavit vlastního kandidáta (Gottwalda) a projevili ochotu Beneše podpořit, bude-li proti němu postaven kandidát pravice. Hrad pak okamžitě podepsal amnestii všech komunistických činitelů, aby tak podpořil Benešovsko-komunistické sblížení. V Hlinkově slovenské ľudové straně se za Benešovo zvolení výrazně angažovalo probenešovské křídlo, které vedl budoucí prezident Slovenského štátu Jozef Tiso. V den volby vyšlo provolání ÚV KSČ: „Dojde-li v prezidentských volbách k bojovému hlasování, přičemž rozhodují naše hlasy, podpoříme kandidaturu dr. Edvarda Beneše. K tomu rozhodnutí nás vede jediný důvod - zmařit vítězství reakce …“
O půlnoci před volbou se vzdal kandidatury B. Němec. Ve středu 18. prosince se do Vladislavského sálu včas dostavilo 292 poslanců (ze 300) a 144 senátorů (ze 160). Další 4 volitelé přibyli před volebním aktem. Jednání zahájil předseda poslanecké sněmovny Jan Malypetr. Výsledek hlasování: odevzdáno bylo 440 platných lístků, třípětinovou většinu činilo 264 hlasů. Beneš dostal 340 hlasů, Němec 24 (hlasy Národního sjednocení). Prázdných lístků bylo 76 (hlavně od henleinovců). Edvard Beneš byl zvolen druhým československým prezidentem 18. prosince 1935. Stručný slib druhého československého prezidenta, který se dochoval v rozhlasovém archívu, byl už jen završením této dramatické události.
Po přijetí mnichovského diktátu 5. října 1938 Beneš abdikoval a odcestoval do zahraničí. Nejdříve do Velké Británie, později do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v Chicagu. V roce 1940 přesídlil do Londýna, kde vytvořil tzv. exilovou státní reprezentaci a přebral funkci exilového československého prezidenta. Během války dosáhl uznání exilové vlády u všech spojenců. Během války Beneš pochopil, jak by mohlo vypadat rozložení mocenských sil v poválečné střední Evropě, což jej vedlo i přes počáteční nelibost Britů k tomu, že v prosinci 1943 uzavřel v Moskvě novou spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem. Také tam začal jednat s československými komunisty o poválečné podobě Československa. Občany doma vyzýval, aby jeho cestu do Moskvy chápali „v duchu celé naší národní historie posledních století“. Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky a po triumfálním příjezdu do Prahy 16. 5. 1945 začal Beneš svými dekrety uskutečňovat záměr „spojit revoluci nacionální s revolucí hospodářskou“.
28. 10. 1945 byl Edvard Beneš potvrzen v úřadě a 19. 6. 1946 znovu zvolen prezidentem. Prosazoval, že by se Československo mělo stát politickým i hospodářským „mostem“ mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi, což by napomohlo k větší stabilitě v Evropě. Poválečné Benešovy dekrety, kterými vešel v platnost odsun a konfiskace majetku Němců a Maďarů, jsou dodnes předmětem mnoha kontroverzních diskusí. Benešova nerozhodnost v únoru roku 1948 usnadnila komunistům převzetí moci v zemi. Za politické krize, vyvolané komunisty, mu ministři demokratických stran nabídli svoji demisi. Beneš jejich demisi po komunistickém nátlaku 25. února přijal a pověřil sestavením nové vlády předsedu KSČ Klementa Gottwalda. V květnu se prezident komunistům pokusil vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu. Měsíc poté, 7. června 1948 abdikoval na úřad prezidenta a jeho nástupcem se pak stal Klement Gottwald. Dne 3. září téhož roku Edvard Beneš zemřel.