Válkou poničený chrám byl upraven do moderní podoby
Severofrancouzské městečko Bourbourg obklíčila v květnu roku 1940 německá armáda, která vytlačovala britský expediční sbor k plážím u přístavu Dunkerque. Jednoho rána zasáhla zvonici kostela sv. Jana Křtitele dělostřelba a téhož odpoledne se nad chrámem zřítilo sestřelené německé letadlo a proud hořícího benzínu sežehl jeho střechu. Žebroví krásného gotického kněžiště zůstalo nedotčeno, ale klenba se zřítila a zůstaly z ní jen sutiny. Zbytek kostela zůstal dalších 50 let stát jako spící zbytek zapomenuté legendy.
V této podobě ho roku 1999 poprvé uviděl britský abstraktní sochař Sir Anthony Caro. "Když jsem se ptal svých francouzských průvodců, co by se s tím dalo udělat, k mému úžasu mi odpověděli, že si s tím mohu dělat, co chci," vzpomínal později, "a já jsem měl najednou k úplné dispozici prostor, o němž by mohl jiný sochař jen snít."
Před několika dny bylo kněžiště sv. Jana Křtitele znovu otevřeno a jeho obnovitel mu dal nové jméno Kaple Světla, v níž se gotická architektura podivuhodně mísí se současnou plastikou z kovu, dřeva a terakoty. V Evropě to byla největší církevní zakázka od přelomu 40. a 50. let minulého století, kdy Henri Matisse vytvořil Růžencovou kapli ve městě Vence na francouzské Riviéře.
Necelých 30 kilometrů od Calais leží nevelké město Bourbourg, jehož ulice se naplní, jen když je trh, kde se prodávají látky a zemědělská produkce. Kostel stojí hned za centrálním náměstím - jeho základy pocházejí z římských dob, kněžiště bylo postaveno ve 13. století a chrámová loď ještě o dvě stě let později. Je tu také zvon z roku 1548, který je prý jedním z nejdůležitějších ve Francii. Poválečná obnova chrámu postupovala navzdory jeho historickému významu hlemýždím tempem. Na konci 80. let byla osazena nová okna a ředitelka regionální památkářské správy Francoise Duboisová byla pověřena, aby našla umělce mezinárodního významu, který by dokázal dát tomuto místu zcela novou podobu.
Anthony Caro, který byl roku 1987 povýšen do šlechtického stavu, je počítán mezi nejvýznamnější sochaře současnosti a jeho práce najdeme ve 175 veřejných sbírkách po celém světě. Letos je mu 84 let, ale stále působí mladě a vitálně. Narodil se jako Žid, ale sám o sobě říká, že není náboženský člověk. Když dostal před deseti lety zakázku na restauraci presbyteria v Bourbourgu, vypravil se za arcibiskupem v Lille Gérardem Dufoisem, který si přál, aby upravený chrámový prostor sloužil jako baptisterium. Sochař souhlasil a navrhl nádobu z jasně bílého betonu v podobě lůna, do kterého se může ponořit celý člověk. Křtitelnice se stala centrem obnovené kaple.
Za křtitelnicí stojí ve výklencích kněžiště soubor devíti plastik, který se jmenuje Stvoření. Sochy nebo sousoší jejich tvůrce pojmenoval Hlubina, Mořští tvorové, Galapagos, Mořské pobřeží, Vodní jáma, Vodopád, Houština a Mezi řekou a ovocem. Základním materiálem plastik je zvlněná průmyslová ocel, kterou autorovi obdivovatelé dobře znají, ale tentokrát ji překvapivě doplňují terakotové figury ryb a ptáků. Sochař Anthony Caro říká, že radost ze světa nemůže být jen abstraktní a že pohled na zvířátka určitě potěší hlavně děti.
Téma stvoření doprovázejí dvě monumentální skulptury Aleluja a Zahrada Eden stojící po obou stranách apsidy presbyteria. Součástí instalace je i dvojice vysokých dutých věží Melodie a Harmonie, které slouží jako místo pro zpěv nebo soukromou meditaci, ale také se odtud dá přehlédnout celý prostor a jeho povznášející obsah. Pro chrámovou loď Anthony Caro navrhl a zhotovil nový oltář s krucifixem, svícnem, kazatelskými pulty a svatostánkem. Oltář stojí v malém výklenku, kam arcibiskup z Lille slavnostně vloží stříbrnou skříňku s ostatky svatého Jana Křtitele.
V průběhu realizace projektu se hodně diskutovalo o nejcennějším chrámovém pokladu, což je dřevěný relikviář z 15. století s obrázkem Panny Marie, která odpočívá po porodu malého Ježíška zabaleného v plenkách. Památka má vlastní zázračnou historii. Říká se, že postavu Marie kdysi poškodil zloděj, který z ní vypáčil nožem lístek zlata. Dřevěná socha pak začala krvácet. Relikviář byl po celá staletí nad oltářem, ale když vypukla druhá světová válka, místní lidé ho ukryli a později ho vrátili na jeho nynější místo.
Při slavnostním otevření Kaple Světla ve francouzském městě Bourbourgu byl její autor Anthony Caro dotázán, jak by si v ní lidé podle něj měli připadat. "No, chtěl bych, aby se v ní dobře cítili," řekl po krátkém zaváhání, "aby měli radost, že jsou na světě. Někteří umělci mají pocit, že je život příšerný, ale já nic takového necítím. Život je přece obdivuhodný a já doufám, že má práce vyznívá jako jeho oslava."
