Umění přehodit výhybku

V jedné staré povídce se psalo o železničáři, který zapomněl přehodit výhybku a vlak se zřítil ze srázu. V každém lidském životě bývají podobné chvíle, takové, kdy někdo buď přehodí výhybku - nebo ji nepřehodí...

Potíž je v tom, že někdy dojde ke katastrofě ne tehdy, když se výhybka zapomene přehodit, naopak dochází k ní tehdy, když se výhybka přehodí... Někdy stačí jedna věta - neopatrná věta - a vagon onoho dne se vykolejí, zřítí se...

Někdy stačí jedna věta - moudrá věta - a přehodí se výhybka, životní vlak, který už už mířil ze srázu, se dá náhle po správné koleji a nezřítí se...

Je zvláštní, jak je lidské vědomí uzpůsobeno. Myslím, že každý by si vzpomněl na ony chvíle napjatého dusna, kdy se zdá, že dojde k výbuchu, k veliké hádce - A náhle přijde věta, vtip. A výbuch nenastane. Přehodila se výhybka - ti, kdo to umějí, oni Velcí moudří výhybkáři mívají kolem sebe harmonické lidi, dokáží vydechovat harmonii do neharmonického světa.

Když se člověk zamyslí nad neshodami, jaké měl v poslední době, vzpomene si tolikrát na výhybky, jaké zůstaly nepostřehnuty, nevyužité - jaké stačilo použít a z neshody by se stala shoda.

Mám známé mladé manžele, kteří mají doma staré rádio. Našli je při uklízení na půdě. Rádio už více než půl století nehraje. Ani se nepokoušejí na něm nějakou stanici zachytit a přesto si je nechávají v obývacím pokoji. Má jiný úkol, než aby hrálo. Je to rádio na přelaďování. I v tom nejkrásnějším vztahu může někdy dojít ke chvíli plné dusna, plné - později nepochopitelného rozčilení. A tehdy nastupuje úloha onoho starého rozbitého rádia. Mladý manžel nebo jeho mladá žena přistoupí k rádiu a otočí jeho vylaďovacím knoflíkem. Ozve se ticho - samozřejmě. Rádio nehraje. Jenomže ti dva se na sebe podívají a zkusí se přeladit, zkusí obrazně řečeno "chytit jinou stanici".

Ve světě kolem nás je stále tolik radiových vln, jsme jimi obklopeni ze všech stran, jsme jimi opředeni - na radiovém přijímači stačí lehce pohnout ovládačem a změní se hudba. Z hudby, kterou někdo nesnáší se může rázem stát hudba, kterou jiný miluje... PŘELADILO SE.

Přehodila se výhybka, možná právě ona, která může zabránit tomu, aby se vlak zřítil ze srázu... Vlak tohoto dne. Vlak zítřka. Vlak zítřků. Kdo ví, možná vlak celého života... A nejen jednoho jediného života. Možná i vlak tolika jiných životů, vlak dětských životů...

"Víš, že nebýt toho starého křápu, jsme už možná byli rozvedení ?" poklepal přede mnou jednou mladý manžel na staré, po půl století zdánlivě zbytečné rádio... Myslím, že přeháněl. Jejich vztah je - aspoň podle mne - velmi pevný. Jenomže rozhodně to staré rádio jim zachránilo mnoho krásných chvil, které nastaly, když - Když přeladili.

Tolik chvil by se mohlo zřítit do tmy, do zášti, do nepřátelství - jenomže stačilo přeladit. K tomu přelaďování není třeba dekorace, nemusí se nacházet na půdě starý přijímač...

Stačí jenom pamatovat na to, že někdy stačí tak málo - stačí tak málo a stane se tak mnoho. Jenomže tolik lidí zapomíná na ono málo. Na ono zdánlivě "nepatrně málo" - úsměv, slovo, větu, jiný pohled. Zapomíná se na trochu sebeironie, té vzácné léčivé vlastnosti, která dokáže zachraňovat...

Bylo hezky řečeno, že některé příliš vážné věci jsou tak vážné, že by se neměly brát zase tak příliš vážně... Paradox? Slovní hříčka?

Myslím, že je to moudré pojmenování pro křehkost určitých vztahů a jednání, které se mohou rozbít, pokud se s nimi nejedná příliš citlivě... Když se zapomíná na fantazii... Umění přehodit výhybku. Umění přeladit.

Jak potřebné je to umění, je to možná umění, které může udělat ze zítřka nezapomenutelný den. Smířit jednu duši s druhou. Smířit dvě duše, které žily - a žijí - už tak dlouho - a tak bolestně - odloučené...

Co brání v tom, aby se přehodila výhybka a vlak, který ujížděl do noci, vjel do velikého svítání? Ješitnost. Sobectví. Zahořklost. Tolik nepříjemných, zbytečných vlastností, tolik obtížných břemen...

Stačí je odhodit. Stačí přehodit výhybku. Jednu z těch nenápadných výhybek, jaké kolem člověka čekají, jaké jsou připravené proměňovat smutný čas do času radosti. Každý ty výhybky zná... Jenomže k tomu pohnout jimi bývá někdy třeba rozhodnout se - bývá třeba statečnosti rozhodnout se.

Možná už zítra čeká výhybka - výhybka, která změní cestu nějakého vlaku - změní ji do přímé cesty, do cesty k nádraží, které se jmenuje Štěstí...