Umělecká beseda po 140 letech

Socha

Co bychom dnes vlastně mohli vědět o Umělecké besedě a co jsme možná od školních let pozapomněli? Kupříkladu to, že je naším největším uměleckým sdružením, že v čase svého vzniku v sobě soustředila ty nejvýznamnější umělecké osobnosti, že krom výtvarného zahrnuje též odbor literární a hudební. Že mezi zakládající členy patřili například Josef Mánes a Bedřich Smetana. Pamětníci si mohou vzpomenout i na poslední, jubilejní výstavu Umělecké besedy v Jízdárně Pražského hradu v roce 1963. Na dlouho poslední, neboť v časech normalizace byl spolu s ostatními i tento spolek administrativně zlikvidován. Až v roce 1990 jsme mohli být i my mladší svědky jeho zmrtvýchvstání a zahájení nové řady bilančních výstav.

V lecčems je současná situace jiná. Pryč jsou časy, kdy výtvarný odbor Umělecké besedy pořádal krom vlastních tvůrčích bilancí i výstavy věnované zahraničním umělcům a jejich slavným dílům, kdy se hojně věnoval i činnosti přednáškové a památkářské. Dnešní postmoderní pluralita poněkud paradoxně odsunula do zapomnění i byvší atmosféru přínosných názorových konfrontací mezi vyznavači národní tradice a umělci orientovanými na aktuální světové umění.

Umělecká beseda po 140 letech

Současná výstava s názvem Umělecká beseda 1863-2003 (potrvá do 1. února příštího roku) má podobu velkorysé retrospektivy, již Galerie hlavního města Prahy hostí hned ve dvou ze svých výstavních prostor - v Městské knihovně a Staroměstské radnici. Výstavní koncepce, mapující výtvarnou činnost Umělecké besedy v horizontu sto čtyřiceti let, si jistě vyžádala mnoho "neviditelné" práce od její autorky i kurátorky (Eva Petrová, Marie Rakušanová). Jejich úkolem jednak bylo nechat výstavními sály co nejspontánněji a nejpřirozeněji protékat "dějinný" proud vývoje českého výtvarného umění, se všemi proměnami forem, tvarosloví i významových akcentací, jednak - prostřednictvím architektonického pojetí výstavy - nechat vstupovat díla do nečekaných konfrontačních vazeb, umocňovat jejich vzájemnost ve službách budoucí divákovy interpretační spoluúčasti. Lze říci, že první, retrospektivní část výstavy (od roku 1863 do konce 60. let 20. století) naplňuje tento záměr v pozoruhodné komplexnosti. A to i s přihlédnutím k vyvstalé, byť mimovolné funkci didaktické. S nadsázkou řečeno - divákova cesta od děl autorů zakladatelské generace a generace Národního divadla (např. Mánes, Purkyně, Myslbek, Aleš) schůdně a přirozeně překonává čas celého století, až - řekněme - k abstraktním tendencím šedesátých let.

Kurátorským oříškem se však zjevně stala druhá část výstavy, spíše kvantitativně a informativně pojatá (ke stávajícím výtvarným oborům přistupuje sklo, keramika, sochařský objekt, ale i vizuální poezie) zahrnující přehled tvorby členů obnovené Umělecké besedy od roku 1990 dodnes. Zde se výstavní koncepce lomí a kouzlo kauzálně pojaté retrospektivy mizí - výsledek nemůže aspirovat ani na objektivně chronologický záznam vývoje zhruba desetiletého uměleckého snažení spolku, ani na exhibičně-bilanční přehlídku subjektivních náhledů na vrcholné tvůrčí projevy jeho členů. Na jiný způsob se tato výhrada týká i "doplňkové" výstavní enklávy ve Staroměstské radnici - vývojová zkratka oborové cesty výtvarné fotografie členů Umělecké besedy se ocitá v pasivním prostorovém propojení s historizujícím pojetím expozice dobových plakátů a tisků.

Výstava Umělecká beseda 1863-2003

Ale to jen na okraj. Důležité je, že divák prostřednictvím této výstavy vstoupí do zmíněného proudu stálých proměn kvalitního českého umění. Že se může nadchnout, názorově konfrontovat i výtvarně vzdělat. Tak trochu tedy i souznít s úsilím protagonistů Umělecké besedy v časech jejího založení.