"Tvořili jsme z vnitřní svobody a nadšení," říká Jaroslav Dušek
Po představení rád zapomíná, aby příště tvořil nezávisle. Málokdo asi metodu totální improvizace zvládá s takovou bravurou. Trochu ve stínu divadla a filmů zůstává Jaroslav Dušek jako neviditelný herec u mikrofonu. Vlastně ne úplně neviditelný, protože rozhlasové improvizace jeho divadla Vizita bývají veřejné. A i když jsou jen několikrát za rok, jeho tvůrčí práce v Českém rozhlase má hluboké kořeny.
Sahá do čerstvě porevolučních časů. V roce 1990 napsal Dušek rozhlasovou minihru Modlitbička, o mladé ženě, která touží po svém zaneprázdněném muži. Následovala groteskní hra Narozeniny, o manželské dvojici, která si nevšimla, že ztratila syna. Jejím dramaturgem byl Dušan Všelicha. A právě s ním Dušek rozvinul nápad na tvůrčí skupinu, která se vymkne tradičnímu způsobu vysílání minulých dob.
„Pamatuji si, jak jsem je jednou potkala na zastávce, a přemlouvali mě, abych do toho s nimi šla, i když jsem s rádiem neměla zkušenosti,“ vzpomíná Marie Třešňáková, která skupině vymyslela název Rádio Mama. Výmluvně vystihuju, že Jaroslav Dušek prostě uměl dávat lidem příležitost. Podobně zapojil do Mamy tehdy neznámou Renatu Pařezovou (Ester Kočičkovou), stejně neznámého Jiřího Macháčka i další své studenty z divadelní konzervatoře, se kterými pracoval ve svém mámivém pořadu Za mozkem.
Jaroslav Dušek v Atriu ČRo, foto: Adam Kebrt
"Mystifikace má smysl jen tam, kde ji nečekáte"
„Pořady vznikaly samospádem, řekl bych z potenciálu lidí, kteří se sešli, ale taky z radosti a energie, která tehdy byla ve vzduchu,“ zdůrazňuje. „Mohli jsme tvořit, co jsme chtěli a třeba i bořit nějaká tabu, se kterými jsme byli nespokojeni. Vždycky nás bavilo vykolejit posluchače ze stereotypu vnímání,“ rozvádí, v čem si Mama našla svoji roli. „Protože mystifikace má smysl jen tam, kde ji nečekáte, totiž ve vážném prostředí,“ dodává.
Jaroslav Dušek se stal tvůrčím tahounem party „neřízených střel“, kterou spojovala radost ze svobody, improvizace, ale taky jadrný a svérázný smysl pro humor, schopnost (sebe)ironie a chuť bavit i s pomocí satirických šlehů. Podílel se na telefonických mystifikacích pořadu Přepadení, soutěžním pořadu Vtip v původním znění, kde mohli posluchači hádat, jestli je vtipnější vtip ve švédštině, mongolštině či v čínštině nebo třeba na Nekonečném seriálu Rádia Mama, které neměl žádné téma.
Zároveň Rádio Mama vysílalo záznamy některých představení divadla Vizita, kde Dušek rozvíjí možnosti spontánní tvorby už od počátku 80. let. Nejúspěšnější natočenou improvizací Vizity se stal Další nekonečný svět, který uspěl jako alternativa rozhlasové hry na festivalu Prix Bohemia Radio i na Prix Futura v Berlíně. Předem nepřipravené představení, plné fantazie, hry se slovy a jejich významy, které lechtá bránice publika, nabízí Český rozhlas i dnes. „Vyzýváme posluchače stanice Vltava, aby si při poslechu tohoto pořadu vypnuli své rozhlasové přijímače, aby mohli poslouchat tento pořad zcela v klidu a tichu,“ ohlašoval Dušek veřejné nahrávání ve studiu ČRo, kde účinkoval spolu s Pjér la Šézem a Zdeňka Konopáskem v rámci Kabaretu v éteru.
"Intimita zvuku je ohromně přitažlivá"
I když rozhlasová improvizace tvoří jen malou část Duškovy tvorby, prolíná se spolu s inspirací z divadla. „Jedno pomáhá druhému, ačkoli slovo pomáhá je zavádějící. Spíš se to navzájem oplodňuje, okysličuje… Na jevišti se hodně pohybujeme a děláme akce, ale v rozhlase nás bavil ten svět zvuků a ponor do slova, které evokuje představu. Mohli jsme se soustředit třeba jen na zvukomalebnost, prozkoumávat ji. Intimita zvuku, tónu, je ohromně přitažlivá,“ srovnává. V obou případech ale platí, že jednotlivosti pro Jaroslava Duška nejsou tak důležité, jak spíš „proud energie, ve kterém tvoříte“.
Jaroslav Dušek na jevišti své Vizity (foto Divadlo Archa)
Ocenění Jaroslava Duška na Prix Bohemia Radio
1993 - Zábavný pořad - Za improvizační výkony v pořadu Trošku jsem se zamyslel – Alan Vitouš a Jaroslav Dušek
1994 - Dramatické dílo - Hlavní cena za inspirující alternativu tradiční rozhlasové hry Další nekonečný svět – Jaroslav Dušek, Alan Vitouš a Miroslav Vitouš