Jednejte hned, i**oti. Tato slova vidí za suchou řečí varovných čísel a faktů ve zprávě mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu Kaisa Kosonenová z Greenpeace. Jsou určena zejména politikům zodpovědným za moc proměňovat nakládání s životním prostředím. Varování lidstvu před fatálním zvyšováním teploty je ale nezbytné brát si osobně. Od společnosti směrem k politikům toho ohledně ekologických hrozeb dosud moc nezaznělo.
Až když nám v létě starosta zakáže napouštět všudypřítomné zahradní bazénky, začneme řvát. Až tehdy se probudí naše média, v nichž ekologie patří poslední roky mezi nejméně obstarávané oblasti. Ta za zkazkami o smrtícím suchu vidí kýžené lidské příběhy. Třeba o tom, že na jižní Moravě někdo začal pěstovat fíky. Hotová Itálie, akorát bez moře! Kontext, příčiny a řešení našeho ekologického kolapsu zůstávají bokem i pět minut po dvanácté.
Kritické české sucho a naše nekonání je přiléhavou metaforou nás – médií a politiků. Veškerá varování jsou leda pro legraci, dokud se nenaplní ve všech svých důsledcích. Tedy dokud není pozdě. Nevarovali snad už desítky let naši ekologové a jiní odborníci, co se stane, pokud budeme s krajinou zacházet furiantským způsobem? Byli pro smích a my hospodařili s půdou ještě hůř než za komunistů. Bez zájmu politiků, médií, natož občanů.
Globální oteplování planety nesmí překročit hranici 1,5 stupně Celsia v porovnání s průměrnou teplotou doby před průmyslovou revolucí. Říká to nová studie odborníků z Nevládního panelu klimatických změn (Intergovernmental Panel on Climate Change – IPCC) spadajícího pod OSN.
Česko svou letní apokalypsou dokonale odráží svět a řítící se klimatickou katastrofu. Není to totiž poprvé, co vědci naléhavě bijí na poplach. Takzvané druhé varování lidstvu zaznělo před dvěma lety, to první čtvrtstoletí před ním. A dokonce už konference OSN v roce 1972 ve Stockholmu důrazně varovala před nejapnou produkcí a monstrózním využíváním zdrojů. A stalo se něco? Stalo, jenže neadekvátně málo.
Když se prezident Macron nedávno v Dánsku producíroval na kole, tleskalo se, jak je moderní a progresivní. Ve stejnou chvíli odstoupil jeho ministr životního prostředí Nicolas Hulot, ani nepočkal, až lídr Francie sesedne z bicyklu. Měl už plné zuby zelené fasády, která má zakrýt neschopnost a neochotu činit zásadní politické kroky pro životní prostředí, regulovat průmysl a zastavit korporace v plundrování naší společné planety. Logika nezájmu je globální, stejně jako klimatická změna.
To, co je společné, není vlastně ničí. Soukromé jsou až důsledky, které z toho poplynou. Zvyšování teploty o pár stupňů je hrozba celému světu, nejenom tam, kam bychom nejeli ani na dovolenou. Země, které se na oteplování podílejí nejméně, nesou následky jako první. Ale samy v tom nezůstanou. Povodně, sucho, neúroda, hlad, odumírání lesů a vymírání druhů smaže hranice a projeví se na každé zahradě i v každé lednici. Ani související globální uprchlická krize nebude tím, nač budeme moci reagovat obskurními domobranami oplácaných tatíků.
Jestli je aktuální – a dost možná poslední – varování lidstvu určeno politikům, je zároveň určeno každému občanu a každému médiu. Pokračování občanského a mediálního zimního spánku v environmentálních tématech stoupající teploty stejně neumožní. Spoléhat se nadále na účinnost samotných vědců a ekologických nevládek, aniž by za nimi stála mohutná síla občanů a médií, je už fatální bláhovostí.
Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.
Individuální akt spotřebitele je nyní už k ničemu. Třídění odpadků a farmářské trhy nesmlouvavý postup klimatické krize nezpomalí. Jen jediný akt může být účinný – a tím je jakýkoli občanský tlak na politiky. Klimatická změna se pro nás občany musí stát tématem číslo jedna, a pokud na něj stávající politici nebudou reagovat, nahradí je ve volbách ti, kdo budou schopni prosazovat účinná řešení a spolupracovat se světem. Naše volba je podílem na správě zeměkoule.
Proč může jen společná snaha občanů a politiků odvrátit blížící se katastrofu? A proč to v Česku stále není téma číslo jedna? Poslechněte si komentář Ivo Bystřičana.
Václav Žmolík, moderátor
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
