Třetí kniha Petry Hůlové nepřekvapila
Třetí kniha bývá zpravidla prubířským kamenem, který ledacos podstatného napoví o autorovi a jeho směřování. Platí to i v případě prozaické novinky Cirkus Les Mémoires Petry Hůlové (1979).
Podobně jako její prvotina Paměť mojí babičce (2002), která byla velmi vřele přijata čtenáři i kritikou, je zasazena do cizího prostředí. Jako by se autorka snažila znovu uvařit základ podle receptu, který všem chutnal. Poprvé to vyšlo, nyní je to možná i důsledek ne až tak nadšeně přijaté loňské knihy z prostředí českého.
Děj příběhu je lokalizován převážně do New Yorku, ale mohl by se odehrávat kdekoliv jinde. "Velké jablko" tvoří pouze kulisu setkání několika postav, z nichž naprostá většina nejsou rodilí Američané, ale přistěhovalci z nejrůznějších koutů světa. Mladá dívka Tereza přijíždí do tohoto města se složkou svých fotografií pod paží a doufá, že se jí podaří naplnit svůj sen a vydat je zde v knize. Své sny a představy měli i lidé, se kterými se postupně setkává. Protagonisté příběhu, byť přináleží k rozdílným kulturním okruhům, se potýkají se stejnými problémy, jako je hledání nové identity, nového místa ve společnosti, porozumění si s ostatními. Jejich pozice je o to komplikovanější, že jsou cizinci a mají před sebou i jazykovou bariéru.
Zdánlivě nesouvisející příběhy plné vzpomínek a návratů se postupně prolínají. Jedná se sice o zajímavou knihu (stejně jako ty předchozí ji vydalo nakladatelství Torst), v konečném důsledku se však jen jinak opakuje již mnohokrát slyšené a vyřčené. Pravda, umně, ne však nijak zvlášť originálně. A tak si čtenář pouze řekne: ano, tak nějak by se to mohlo stát. Knihu zavře a uloží k podobným. Na Petře Hůlové je vidět, že vyprávění příběhů ji baví. V mnohém se jedná o záznam symptomatický pro dnešní dobu a kopírující její stav. Přesto však jde o beletrii, nikoliv o dokument, byť jisté jeho rysy můžeme pozorovat. Autorka umí dobře své postavy vykreslit a příběh vystavět. Někdy ale ulpívá pouze na povrchu. Což je možná také důsledek užívání obecné češtiny, které posiluje určitý rys mluvnosti a nivelizuje tak možnosti, které třeba v tomto konkrétním případě nabízelo mnohojazyčné prostředí přistěhovalců a které příliš nevyužila.
Petra Hůlová prostě vydala třetí knihu. Překvapení, byť bylo očekáváno, nepřišlo. Není důvod k hlasitému jásání. Na druhou stranu se nejedná ani o žádné zklamání a kniha nezapadne. Autorka pouze potvrdila, že patří mezi jména, se kterými se musí počítat. Škoda, že se tak nestalo hlasem výraznějším.
